Německá peáž a zapomenutá obec na Šluknovsku

Na území bývalého Československa bychom v normálních mírových poměrech příliš takových míst nenalezli. Přes naši republiku (v hranicích I. republiky Československé v letech 1919-1938) byla peáž provozována celkem na devíti místech. Z těch známějších jmenujme třeba průjezdy německých vlaků přes město Varnsdorf, vedení rakouské úzkorozchodky z pohraničního Gmündu do Litschau přes nově vzniklé městečko České Velenice či na východním Slovensku úzkorozchodku z Nového Lupkówa do Cisny, poblíž obce Osadné.

Fungovalo to ale i obráceně, kdy československé vlaky křižovaly německé území u Plesné, polské u Glucholaz či Těšína a také maďarské mezi stanicemi Šahy a Rapovce s pozdější poválečnou odbočkou k dolům u Malých Stracin. Unikátním místem byla také vlečka do kamenolomu poblíž Turně nad Bodvou, která rovněž asi na 200metrovém úseku protínala cípem maďarské území. Vlaky mezi Libercem a Varnsdorfem dodnes projíždějí dokonce přes území dvou států Německa a Polska, i když po vzniku EU již nejde o klasický peážní provoz, neboť vlaky na německém území zastavují i pro pasažéry místních obcí. Celkem autor ví o osmi místech, po nichž naše vlakové soupravy projížděly cizím státním územím. Na provoz jakéhokoli takového úseku dráhy samozřejmě musely být uzavřeny příslušné mezivládní dohody. A jelikož se vlády a režimy měnily a také jejich pohled na střežení hranic a tedy i na zmíněné peáže se postupem času měnil, docházelo často k výměně území či dostavbě nových traťových úseků tak, aby výsledkem bylo vedení příslušné trati jen po území vlastnické železniční správy. Tak se staly historií například krátké peážní úseky u Harrachova, Těšína, Českých Velenic či ve stanici Ebersbach. Bylo to pro cestující výhodnější, neboť dráhy vedené přes cizí území trpěly občasným zastavováním provozu při změnách režimu či různých revolucích.

Trať č. 235 vydržela

Od svého vzniku dne 1. května 1875 však dosud existuje jedna peážní dráha, jež je v provozu již více déle 140 let bez významných provozních výkyvů. Jedná se o současnou trať uvedenou pod číslem 235 v německém jízdním řádu, která spojuje dvě pro nás známá města Drážďany a Žitavu, konkrétně o 1 096 metrů dlouhý úsek mezi bývalými stanicemi Taubenheim a Neusalza-Spremberg. V těchto místech trať protíná české území ve Fukovském výběžku, jenž je v nejužším místě asi 300 metrů široký a 3 km dlouhý. Zde na známé německé řece Sprévě se nacházela obec Fukov (Fugau). Již její název, odvozený z německého Fuge (štěrbina, skulina), trefně vystihoval její polohu, ze tří světových stran obklopenou Německem. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1410 a je zřejmé, že zde byla jasná převaha německých obyvatel. Několikrát se dokonce zvažovalo připojení tohoto území k Německu, ale obě lidová hlasování v letech 1848 i 1919 kupodivu požadovala ponechání dosavadního statutu. Obec byla poměrně rozsáhlá, měla kolem stovky domů a cca osm set obyvatel. Pro špatnou dopravní dostupnost musela být plně soběstačná. Vedle mnoha obchůdků a hostinců zde byla i celnice a škola, či poštovní úřad. Obyvatelstvo se živilo převážně zemědělstvím, obchodem a také zde byly dvě textilní továrny či kamenictví. Obcí procházela okresní silnice ze Šluknova do německého Oppachu a také zmíněná železniční peážní trať, která zde ovšem nikdy neměla zastávku. Ostatně nebylo to ani zapotřebí, neboť nejbližší německá stanice v Taubenheimu byla vzdálená jen 1,5 km. Těsně kolem naší hranice také vedla z této stanice úzkorozchodná drážka přes zmíněný Oppach do stanice Dürrhennersdorf, provozovaná v letech 1882-1945.

Mše za zbouraný kostel

Konec války byl koncem nejen pro zmíněnou úzkorozchodku, která byla na válečné reparace rozebrána a odvezena do SSSR, ale ve své podstatě i pro zmíněnou obec Fukov. Po odsunu Němců zbyla z původního obyvatelstva cca jen necelá stovka občanů. Zhruba 100 dalších domů bylo neosídlených. Větší osídlení bylo nereálné, neboť ze Šluknova sem bylo daleko. Proto roku 1950 přišla obec o místní národní výbor a po zřízení hraničního pásma i nadále upadala (celý výběžek byl přístupný pouze na zvláštní povolení). K bližšímu popisu reality té doby uvádí bývalý náčelník VB ve Šluknově, že na podzim 1955 nastala na Fukově vzpoura, když na naše území vniklo nezákonně cca 150 osob z města Sohland a pod vedením jejich faráře se uskutečnila mše za pohraničníky bouraný Fukovský kostel. Po přivolání posil byli demonstranti naloženi na nákladní automobily a předáni zpět do NDR. Farář byl jako hlavní organizátor odsouzen na 17 let, dalších 19 osob bylo potrestáno vězením v rozmezí jednoho roku až 10 let a zbylí účastníci obdrželi tresty do jednoho roku, případně tresty peněžité.

Roku 1956 v rámci „Akce Fukov“, jež měla umožnit jednodušší střežení hranic, byla obec vystěhována a v plánu byla výměna území s Německou demokratickou republikou. Ta se nakonec neuskutečnila a všechny budovy byly zdemolovány. Jako poslední toto postihlo kostel, který byl zbourán v září 1960.

Z obce zbyly jen ruiny

Na toto zajímavé místo si dnes můžete udělat výlet i dnes. Ze Šluknova je to hodinka cesty. Cesta vede po staré okresní silnici, zpočátku krásnou alejí, později lesem a nakonec pastvinami. V jednom místě stojí pár domů, ale ty se nacházejí již na německém území. Z celé obce se dochovaly jen zbytky hřbitova, ruina vodárny (obnovená v roce 2012) a silniční nadjezd, kterým zmíněná silnička překonává v zářezu vedenou železniční trať. V poslední době se uskutečnila také výstavba kopie původních božích muk a výsadba několika nových stromů. Cestu lemují tabule s informacemi o bývalé obci a okolních zajímavostech. Územím se zvláštní atmosférou stále protéká říčka Spréva a dennodenně tudy projede asi 40 vlakových souprav vedených motorovou jednotkou řady 612. Údržbu trati provádí německé dráhy a jako zajímavost je možné uvést, že její zemní těleso je vystavěno pro dvoukolejnou trať. Používá se ovšem pouze kolej jedna. Nezbývá než čtenáře pozvat na tak trochu neobvyklý výlet. Výlet lze samozřejmě absolvovat i na kole.