Největší alpská železnice vozí pasažéry už 125 let

Iniciátorem stavby úzkorozchodné dráhy Landquart – Davos, v originále Schmalspurbahn Landquart – Davos, nebyl Švýcar, ale Holanďan Willem-Jan Holsboer. Holsboer přijel do Davosu se svou tuberkulózou na smrt nemocnou dvacetiletou manželkou v květnu 1867 a po její smrti na podzim téhož roku již v kraji zůstal. O rok později si vzal místní selku, se kterou měl pět dětí, a zasadil se o rozvoj tohoto regionu. Vedle železnice byl u založení lázeňského spolku nebo stál v čele místní elektrárenské společnosti. 

Nejdříve soukromá, potom státní

Záměr zbudovat železnici do Davosu začal naplňovat v roce 1888. Uvažovalo se o několika řešeních, například o ozubnicové dráze nebo o použití normálního rozchodu. Nakonec však kvůli finančním nákladům padla volba na levnější úzký rozchod 1 000 mm a trať se sklony do 45 promile bez ozubnice. Stavba probíhala v náročném horském terénu poměrně rychle, když byl v roce 1889 otevřen úsek do Klosters a za dalších osm měsíců přijel vlak až do Davosu. Pak přišel Holsboer s myšlenou prodloužit železnici přes St. Moritz a Malojapass až do italské Chiavenny. Tento úsek se však celý nikdy nezrealizoval, zato v letech 1908 až 1910, tedy dvanáct let po smrti Holsboera, byla postupně otevřena jiná spojnice do italského Tirana přes Berninapass.

Mezitím se však na železnicích kantonu Graubünden mnohé změnilo. V roce 1895 se společnost přejmenovala na onu známou Rhätische Bahn se zkratkou RhB. V roce 1897 odsouhlasili obyvatelé v lidovém hlasování zestátnění železnice. Díky tomu se Rhétská dráha stala vlastně „národním“ dopravcem kantonu Graubünden. Dnes patří více než 50 procent akcií kantonu Graubünden, přes 40 procent švýcarskému státu a další akcie mají v rukou místní obce. Ve veřejných rukách je tak přibližně 95 procent podniku. 

Prodloužení a totální elektrifikace

Od roku 1896 byly otevírány další úseky budoucí metrové železniční sítě v horském kraji. Nejprve z Landquartu přes Chur do Thusis, v roce 1903 byla otevřena náročná horská trať Albulastrecke z Thusis přes Filisur do Celeriny se 144 mosty a 42 tunely včetně vrcholového skoro 6 kilometrů dlouhého. O rok později byla tato trať prodloužena do St. Moritz. V roce 1909 se vlaky rozjely z Davosu do Filisuru, o tři roky později údolím Rýna do Disentis/Mustér, kde navazuje dnešní ozubnicová dráha MGB (dříve FO) do Brigu, a v roce 1913 se vlaky rozjely údolím dolního Engadinu do obce Scuol. Zároveň šlo ale o první, hned od otevření elektrifikovaný úsek RhB. Tím začala postupná změna trakce na celé síti, když byly do roku 1922 elektrifikovány všechny tratě směrem z Engadinu k rýnskému údolí. Nejnovější úsek na Rhétské dráze byl otevřen v roce 1999 a prostřednictvím 19 kilometrů dlouhého základového tunelu Vereina spojil Klosters s údolím Engadin. Na této trati jsou v provozu také speciální vlaky pro přepravu aut.    

Turistická senzace a kulturní dědictví

Některé železnice dnes známé pod značkou Rhétské dráhy vznikly jako samostatné společnosti, například z Churu do Arosy nebo Berninabahn ze St. Moritz do Tirana, ale ve 40. letech minulého století byly postupně začleněny do RhB. Železnice RhB o metrovém rozchodu tak dnes měří téměř 400 km a ročně přepraví kolem 10 milionů cestujících. Rhétská dráha je tak v současnosti významným dopravcem v kantonu Graubünden, ale také vyhledávaným cílem návštěvníků. Náročné železniční tratě Albulabahn a Berninabahn s mnoha tunely a mosty, ostrými oblouky a prudkými sklony ve strhující alpské krajině byly v roce 2008 zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Data na Rhétské dráze

1889      otevřen první úsek Landquart – Klosters
1895      přejmenování společnosti na Rhétská dráha (Rhätische Bahn)
1912      zahájen provoz první elektrické lokomotivy
1922      kompletní elektrifikace
1930      zahájení provozu Glacier Expressu
1973      zaveden Bernina Express
1989      zaveden korporátní design a červený nátěr u vozidel (dosud byly soupravy RhB zelené) 
1999      otevřen základový tunel Vereinatunnel mezi Klosters a údolím Engadin
2008      Albulabahn a Berninabahn zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO