Nejdelší trasou vlakem okolo ČSSR (II.)

V Kyšperku, jak se Letohrad dříve jmenoval, na nás již čekal další spoj. Jak jinak než vůz řady 810. A tak jsme se v květnovém odpoledni nechali unášet překrásnou krajinou na pomezí Čech a Moravy přes Lichkov a Dolní Lipku do Hanušovic. Tam jsme přestoupili do značně zaplněného motorového rychlíku (bylo nedělní odpoledne před pracovním dnem). Dodnes si vzpomínám na řev motorů Kredence, který zvládal stoupání po nádherné trati Slezského Semmeringu do vrcholové stanice Ramzová. Odtud jsme sjeli do Jeseníku a pokračovali dále po peážní trati přes polské Glucholazy, kde se tehdy nesmělo vystupovat), přes Krnov a Opavu východ do železniční stanice Ostrava-Poruba (dnes Ostrava Svinov). Na ostravské hlavní nádraží to byl již jen skok. Před další cestou jsme se potřebovali najíst a napít. V rohu „galerie“ vstupní haly hlavního nádraží jsme objevili jakýsi nepříliš vábný bufet. Po občerstvení nás čekal půlnoční přesun nočním vlakem do Žiliny.

Pozdně večerní osobák byl řazen z velkoprostorových vozů. Vždy dvě a dvě zelená koženková sedadla proti sobě. Snažili jsme se zaujmout pohodlnou pozici, ale šlo to jen těžko. Nakonec jsme podřimujíce nocí projeli mezi Moravskoslezskými a Těšínskými Beskydami a vjeli na Slovensko. Asi hodinu po půlnoci jsme dorazili do Žiliny. Odtud jsme měli pokračovat pražským rychlíkem dále po Košicko-bohumínské dráze směrem k Popradu. Nádražní hala byla plná cestujících. Místa byla již jen k stání, a tak jsme také – zmrzlí a nevyspalí – vytvořili další hlouček nočních zoufalců. Rychlík z Prahy měl velké zpoždění, ale k naší velké radosti přijel bratislavský rychlík Ružín. Kupé byla beznadějně obsazena, a tak jsme postávali v uličce a toužili po místě k sezení ve vyhřátém kupé. Byli jsme vyslyšeni: V Kralovanech z jednoho kupé vystoupilo několik cestujících a my okamžitě obsadili jejich místa. Byl to rajský pocit! Seděli jsme v teple a mohli i spát.

V mrazivé Štrbě na zubačku

Z hlubokého spánku mě vytrhl kamarád: Musíme vystupovat. Vlak stál někde ve stanici, kolem bylo ticho. S největším sebezapřením jsme opouštěli vyhřáté kupé. Stáli jsme ve stanici Štrba. Rychlík přijel s předstihem a čekal. V mrazivém májovém ránu jsme klopýtali do patra na nástupiště zubačky, jejíž první spoj nás po trati o rozchodu 1 000 mm měl dopravit na Štrbské pleso (v té době byly samozřejmě součástí ČSD). Ve studeném voze na studených sedácích jsme šplhali vstříc našim zamlženým velehorám. Na plese jsme jen přestoupili do červené električky a opět na studených plastových sedácích uháněli do Starého Smokovce. Další přestup a stejným typem vozu (ČKD Tatra Smíchov) jsme sjížděli do Tatranské Lomnice. Přestup do staršího motorového vozu na normálním rozchodu a cesta dolů do Studeného potoka. Z Popradu přijel Brejlovec s několika klasickými vagony a již jsme uháněli po trati do Staré Lubovni. Přestup na vlak do Plavče a tam opět přestup – tentokrát do Prešova. Klasická souprava s motorovou lokomotivou a několika čtyřnápravovými vozy. Na prešovském nádraží bylo rušno. V nádražním bufetu jsme něco málo snědli a popili, abychom využili čas před odjezdem našeho dalšího spoje do Strážského. Odtud jsme cestovali do Michaľan, kde jsme již na hlavní elektrifikované trati z Čierné nad Tisou do Košic přestoupili do pantografové jednotky, která nás svižně dopravila na naši konečnou do Košic.

Naše první cesta z košického nádraží vedla na ubytovnu DP, kde jsme měli rezervované pokoje na tři noci. Postupně jsme samozřejmě nejdříve spěchali pod sprchu, v rámci možností se převlékli a pak vyrazili do víru velkoměsta. Chodili jsme po hlavních ulicích, pozorovali ruch druhého největšího slovenského a pátého československého města. Večeře v restauraci, ještě procházka po večerních Košicích a pak spát! Do normální, čisté, bílé postele! Neskutečný přepych!

Dva dny plánované v Košicích nebyly ovšem určeny jen k odpočinku. Následující den jsme věnovali košickým tramvajím, další pak prešovským trolejbusům.

Razítko málem osudné

Po dvou dnech a třech nocích v Košicích jsme dopoledne šestého dne nastoupili do rychlíku směr Bratislava. Klasická souprava v čele s Brejlovcem nás vezla krajinou Slovenského rudohoří do Zvolena. Tam jsme vystoupili a pokračovali motorovým osobním vlakem na jih směr Šahy. V Šahách na maďarské hranici bylo již zase hezky. Slunce pálilo a nás čekala cesta podél maďarské hranice do Čaty. Ještě před odjezdem jsme si však zašli, jako téměř ve všech přestupních bodech, do pokladny pro otisk staničního razítka do naší „pamětní knihy“. To se nám málem stalo osudným. Paní pokladní zalarmovala v patře staniční budovy bdícího (nebo spícího?) staršího majora z Pohraniční stráže, který šťasten, že může po dlouhé době vyvinout nějakou činnost, nás přišel do vlaku legitimovat. Výpravčímu zakázal odjezd a s občanskými průkazy se vrátil do své kanceláře, odkud telefonoval do Plzně do našeho zaměstnání a zjišťoval, jak je možné, že jsme se ocitli v pracovní den na státní hranici mnoho set kilometrů od našeho domova. Než se vše vysvětlilo a vlak mohl konečně odjet, nabrali jsme malé zpoždění.

Rovinatou tratí jsme dojeli do Čaty a po přestupu zamířili podobným vlakem do Štúrova. Odtud pantografem do Nových Zámků. Cestovali jsme společně s několika železničáři, kteří spolu mluvili (světe div se) maďarsky. Z Nových Zámků jsme pokračovali do Komárna, kde jsme opět porušili zásadu pokračovat nejbližším dalším vlakem dále, v tomto případě do Dunajské Stredy, kde jsme zůstali do rána. Komárno se nám zdálo živější a příjemnější. I večer po ulicích korzovaly skupinky lidí, ve stáncích prodávali občerstvení a zmrzlinu. Zašli jsme si do restaurace jakéhosi nóbl hotelu na večeři. Dobře se najedli a posledním vlakem odjeli do našeho denního cíle – Dunajské Stredy.

Utrpení na Žitném ostrově

Nevím proč, ale představoval jsem si pobyt v tomto městě na Žitném ostrově idylicky. Podle mě tu mělo být teplo a příjemně. Vždyť je to přece to nejjižnější místo na naší trase. Opak byl ale pravdou. Obrovská skleněná nádražní hala, ve které stále odněkud táhlo, tvrdé zahradní laťkové lavičky, na nichž jsme měli strávit noc. A zima. Nepříjemná lezavá zima. Nebylo však jiné řešení. Pokračovat jsme měli až první ranním vlakem do Bratislavy. A tak jsme se trápili na těch dřevěných mučidlech a počítali hodiny a minuty, které chyběly do odjezdu.

Ráno byl přistaven náš vlak. Byla to předlouhá změť motorových a přívěsných vozů 810 a 010.

A řádně vychladlý. Choulili jsme se u zamlžených oken a svištěli po úrodných rovinách vstříc hlavnímu městu Slovenska. Z Bratislavy jsme cestovali do Břeclavi, kde jsme opustili hlavní trať, a pokračovali podél rakouské hranice směrem na Znojmo. Místy se podél trati táhly drátěné zátarasy hraničního pásma. Ze Znojma do Okříšek a Jihlavy, odtud přes Českomoravskou vrchovinu do Veselí nad Lužnicí. Dalším cílem byly České Velenice. Trochu jsem se obával komplikací s pohraničníky. Před několika lety jsem při pokusu o projití Novohradských hor dvakrát tvrdě narazil. Pohraničníci přišli za jízdy, kontrolovali občanky a zajímali se, kam jedeme. Vůbec se jim nelíbilo, že až do Českých Velenic. Když jsme jim ale vysvětlili, o co nám jde, že nemíníme navštívit toto známé městečko, ale naopak z jeho nádraží rychle odjet do vnitrozemí, povolili nám ve Velenicích přestup s tím, že si nás „pohlídají“. Přípoj v Českých Velenicích na nás čekal. Přestoupili jsme a uháněli k Budějovicím. Po krátké zastávce jsme pak pokračovali klasickým osobním vlakem do Kájova a odtud motorovým vlakem přes Černý Kříž do Volar.

Luxus ve Volarech

Z Volar jsem měl trochu strach. Na Šumavě bývá i v květnu v noci dost chladno. O to větší a milejší bylo překvapení v podobě příjemné čisťounké a vytopené čekárny a stejně čistého a vytopeného sociálního zařízení. Prostě luxus! Umyli jsme se a rozmístili na lavicích kolem sálajících radiátorů. Noc nebyla dlouhá. Odjížděli jsme prvním ranním spěšným vlakem směr Strakonice až do Prahy již kolem třetí hodiny ranní. Ve Strakonicích přestup na osobní do Babína a v Horažďovicích předměstí opět na motorový vlak směr Klatovy. Nádherným Pošumavím jsme uháněli stále k západu. V Klatovech jsme se nezdrželi, ale pokračovali dalším motorákem pod západní Šumavou a pak i Českým lesem do chodské metropole – Domažlic. Čekala nás zdlouhavá cesta liduprázdnou krajinou pod Českým lesem do Plané u Mariánských Lázní. Pomalý motoráček se konečně doplazil do své cílové stanice, kde jsme oficiálně uzavřeli náš okruh. Zbývalo již jen, tak trochu mimo plán, dojet do rodné Plzně. V 18 hodin 14 minut, přesně podle platného jízdního řádu, jsme zastavili u 3. nástupiště, západní část plzeňského Gottwaldova nádraží. 

Podařilo se nám podle našich plánů objet prakticky bez problémů celou tehdejší republiku. Jeli jsme celkem 54 vlaky. Splnili si tak sen a dokázali si, že to jde. Psali o nás v několika denících i týdenících, dokonce i v těch ústředních, celostátních. Je to již třicet let, ale mnohé detaily této cesty se mi ve vzpomínkách stále vracejí.