Ministr letectví, který raději jezdil vlakem

V první polovině 20. století bylo veskrze běžným jevem, že státníci, významní podnikatelé a osobnosti veřejného života využívali soukromé salonní vozy. Ovšem Hermann Göring byl megaloman – nestačil mu jeden vůz, a tak měl rovnou dva celé vlaky, které používal k dopravě po celé, zpočátku radikálně expandující třetí říši. Nesly jména Asia a Robinson Crusoe. K jeho nejdelším cestám patřily inspekční jízdy na východní frontu. Traduje se, že během jedné jízdy vystřídal jeho vlak až 46 lokomotiv, což byl ve srovnání s ostatními nacistickými pohlaváry absolutní rekord. Ostatně také skladba a výbava vlaku říšského maršála Göringa byla pompézní. Jen jeho doprovod čítal na 170 lidí, kteří měli pouze jediný úkol – starat se o jeho bezpečí a pohodlí. To především. 

Extra vagon na oblečení a metály

Göringův vlak byl navýsost výjimečný. Do soupravy byly zařazeny vozy, které svým účelem vyvolávají nevěřícné kroucení hlavou, a přesto byly realitou. Polní maršál měl například extra vůz pro svou rozsáhlou garderobu a vyznamenání, vůz upravený na kinosál, další jako koncertní síň, nebo speciální vagon napěchovaný vínem, cigaretami a doutníky. Sám Göring měl k dispozici nejméně tři vozy, které byly kvůli bezpečnosti zvenčí obloženy neprůstřelnými olověnými pláty. Kromě speciálního restauračního vozu, kde se servírovaly jako běžné chody humři, kaviár, krocani, langusty a další speciality, měl zhýralec k dispozici výpravně zařízený salonní vůz a pochopitelně vůz lůžkový. Další, svým určením zcela ojedinělý vagon, byl telegrafní vůz, ze kterého se Göring mohl kdykoli spojit s Hitlerem a v němž byl zvláštní oddíl jen pro vojenské mapy. Ten ale původně úspěšný stíhací pilot z 1. světové války podle pamětníků moc nevyužíval. Mnohem raději zamířil do vagonu s luxusní koupelnou. 

Zastavte, jdu se koupat!

A protože polní maršál své objemné tělo smáčel ve vaně velice rád a často, trávil v „koupelnovém“ vagonu dlouhé hodiny. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdyby Göringovi nevadilo, že se při jízdě vo­da ve vaně hýbe. Proto, nedbaje ohledů na válečnou dopravu, přikázal, že během jeho očistného a relaxačního procesu musí vlak bezpodmínečně stát. Samozřejmě i na širé trati. A tak se stálo – včetně vlaků směřujících s materiálem na frontu nebo s raněnými opačným směrem. Podobně bezstarostné cestování trvalo do zimy 1942/1943, když ztroskotal jeho ambiciózní plán zásobovat německá vojska obklíčená u Stalingradu vzdušným mostem. Po tomto neúspěchu totiž padl „velkohubý Hermann“ u Hitlera v nemilost.

S postupem války a otevřením takzvané druhé fronty v roce 1944 vyloděním spojenců v Normandii se operační prostor německých vojsk začal radikálně zmenšovat stejně jako území třetí říše. Také Göring už měl zcela jiné starosti, před kterými se ale v duchu své vlastní okázalosti uzavřel v luxusním sídle Karinhall, kde se oddával drogovým dýchánkům. Jeho cestování v luxusu byl konec a poslední cestu tímto vlakem vykonal muž s maršálskou holí zdobenou zlatem 21. dubna 1945 do Berchtesgadenu. Definitivní cílovou stanicí se mu ale stal Norimberk, kde svou životní cestu ukončil sebevraždou v říjnu 1946 a o den tak unikl vynesenému hrdelnímu trestu. Jeden z jeho luxusních vagonů byl využit po válce do soupravy Blauer Enzian (Modrý hořec), která byla rychlým a komfortním spojením Německých drah mezi Berlínem a Hamburkem. To však bylo poslední intermezzo kdysi honosné soupravy.