Masarykův příjezd: okázalý návrat velkého státníka

Po vyhlášení 1. světové války se otázka české státnosti poněkud upozadila. Stále ji však oživovali čeští politici, mezi nimi i Tomáš Garrigue Masaryk, dlouholetý zastánce autonomie a od roku 1890 poslanec monarchistické Říšské rady. Často cestoval do zemí západní Evropy a seznamoval světové politiky s nároky svého národa. Odjel i v roce 1915. Tentokrát do Švýcarska, ovšem pro platný zatykač, který na něj byl vydán, se nemohl vrátit zpět. Spojení s domovem mu zajišťoval Edvard Beneš. Masaryk ještě téhož roku v Ženevě vyhlásil požadavek samostatného státu.

Národní výbor vedený Karlem Kramářem 28. října 1918 v Ženevě jednal s Edvardem Benešem o vytvoření a podobě samostatného československého státu. Dohodli, že státním zřízením bude republika a prezidentem se stane Masaryk. Poté se rozšířila zpráva o uznání podmínek míru Rakousko-Uherskem, což si Čechoslováci vyložili jako uznání nezávislosti. Masaryka zpráva o vzniku státu zastihla v USA, nedlouho poté zamířil i s dcerou Olgou zpět do Československa.

Vyšperkovaný přechod hranic

Ovšem než dorazil do metropole, čekala jej triumfální jízda z hranic v Horním Dvořišti. Na hranicích již stála vkusná slavobrána. „Nádraží jsou obestřena prapory veselých slovanských a dohodových barev, ověnčena chvojím, opatřena vítajícími nápisy,“ napsala v té době právě vzniklá Česká tisková kancelář (ČTK). Vyzdobeno nebylo jen hraniční nádraží. „I České Budějovice jsou vyzdobeny prapory, věnci, slavobránami a odpoledne před radnicí na náměstí hraje hudba 39. pluku československého vojska národního.“

Prezident-osvoboditel Tomáš Garrigue Masaryk překročil hranice země v pátek 20. prosince 1918, krátce před 13. hodinou. Když vlak vjížděl do stanice, prezident Masaryk stáhl okénko a kochal se. Ještě před příjezdem se na místo dostavil ministr železnic dr. Izidor Zahradník s prezidentovým synem Janem. Sjeli se i členové Národního shromáždění. Na nádraží byla také vojenská hudba 29. pluku a čestná setnina vojska.

Na Budějovice!

Prezident vystoupil, následovala jej dcera Olga. Mimochodem, Olgu srdečně přivítal bratr Jan. Posléze se vroucně objal i s otcem. Postupně z vlaku vystoupili všichni členové prezidentova doprovodu a obklopili jej. Zmíníme ministra residenta Francie v Praze Clementa Simona, velitele československého armádního sboru v Itálii generála Piccioneho, představitele hlavního stanu britské armády pro země československé a jihoslovanské plukovníka Sira Thomase Montogomery Cunninghama a další.

Jak známo, ještě před odjezdem Masarykovy soupravy odjely dva vlaky: v prvním jela, mimo jiné, čestná setnina, ve druhém dr. Zahradník a ve třetím pak Masaryk. Tři speciály po cestě vítalo obyvatelstvo na všech nádražích, i podél trati napočítali novináři davy obyvatel. Rušno už bylo v té době i v Českých Budějovicích. Do města se sjely tisíce hostů. V ulicích města vyrostl špalír, v němž se tísnily tisíce obyvatel „všech vrstev“. Masaryk měl městem v průvodu projet právě v odpoledních hodinách. Když krátce po 13. hodině odpolední byly odpáleny tři dělové rány na znamení, že prezident přejel státní hranici, natěsnaly se do ulic další davy. V 15:47 začala dělostřelecká baterie opět střílet. Tentokrát zaznělo 24 ran na znamení prezidentova vjezdu do města. Současně s tím začaly znít zvony.

Kde domov můj…

Když prezident vystoupil za zvuků hymny, přivítal jej opět ministr Zahradník. Tentokrát mu však předal obrovskou kytici se slovanskými stuhami. Po slavnostním aktu se hlavě státu hlásil přednosta stanice, okresní hejtman a staniční velitel, podmaršálek Diviš i se svými pobočníky. Posléze se představili předseda národního výboru prof. Zdráhal a místopředseda Svoboda. Prof. Zdráhal uvítal Masaryka proslovem. Následovala prohlídka čestné setniny československého vojska a přivítání italským armádním velitelem Českých Budějovic. Když se prezident vrátil, přistoupil poslanec Pavel Blaho, jenž Masaryka slovensky pozdravil jménem volného a osvobozeného Slovenska.

V průvodu po přijetí vyšel před nádraží. I tento prostor byl zcela zaplněn tlačícím se davem. I přes sněžení nastoupil do vozu a odjel k radnici. Prezidenta u ní přivítal předseda správní komise městské dr. Zátka. Posléze Masaryk i se svou suitou přespal ve svém vlaku. Druhého dne vyrazily z města dvě soupravy.

Do první zastávky, ve Veselí-Mezimostí, vlak přijel v 10:35. Stejně jako všude byl Masaryk opět bouřlivě přivítán. Podle stejného scénáře s družičkami se ceremoniál odehrál i zde. Masaryk je vlídně oslovil a pohladil. Nato je přivítal starosta Kolín a exposlanec Vacek. Další zastávkou byl Tábor. Město Masaryka přivítalo hodinu před polednem. Na nádraží byla opět hlava na hlavě, místní hudebníci při vjezdu do stanice zahráli fanfáry z Libuše. Vlak zastavil, prezident vystoupil a opět byl vítán četnými funkcionáři, jejich jménem hovořil starosta dr. Kos. Masaryk poděkoval, zapsal se do pamětní knihy a opět vyzval všechny k práci. Posledním místem zastavení celé anabáze byl středočeský Benešov. Do města, kde byla učiněna poslední zastávka před Prahou, přijel vlak s prezidentem po poledni a ve 12:27 odjel do Prahy.

Praha vítala zvesela

Slavnostní ruch v metropoli panoval od rána. Od Wilsonova nádraží přes Václavské náměstí a dále k Národnímu divadlu a nábřeží (Smetanovo) a Staroměstskému náměstí stála hradba těl. Slávu doplňovali muzikanti, tisíce standart a státních vlajek. První větší uvítání Praha však připravila už na vršovickém nádraží. Ač vítající dav věděl, že prezident Masaryk sedí v druhém vlaku, neodpustil si veselé mávání. Vlak s T. G. M. vjížděl do nádraží přesně ve 13 hodin, strojvedoucí na pokyn inspektora Ducháčka snížil rychlost, ale nezastavil.

Peron Wilsonova nádraží se už pyšnil bohatou výzdobou, na rudých kobercích stála čestná setnina pěchoty s hudbou, Sokolové, legionáři z Itálie, filmaři i politici a osobní přátelé. První zajišťovací vlak dorazil ve 13 hodin. Z něj vystoupili ministr železnic Zahradník, generál Diviš a další. Druhá souprava dorazila přesně o čtvrt hodiny později, za výbuchů z děl. A opět zněly zvony.

Jirásek, Kramář a spol.

Na nástupišti už byla připravena i dcera Alice. Doprovázel ji dr. Šámal. Vlak zastavil, Jan Masaryk vyzvedl Alici do útrob vozu. Potom byl prezident uvítán na peronu a přijal hlášení prof. Domina a generalissima dr. Schreinera, potřásl rukou starosty a odešel špalírem Sokolů do salonu. Když odcházel z přijímacích salonků u prvního nástupiště do nádražní dvorany, zahráli vojáci hymny spojeneckých národů. Provázel jej premiér Karel Kramář a spolu s ním vykonal i přehlídku čestné setniny a Sokolské stráže a přijal hlášení velitelů. Než se Masaryk ve dvoraně objevil, čekali lidé tiše. Následně předstoupil i spisovatel Alois Jirásek s uvítací řečí. Před východem ven ho ještě uvítali dva preláti. Jim slíbil, že v demokratickém státě bude osvobozena i katolická církev.

Konečně vyšel Masaryk na ulici, před burácející dav. Nenastoupil však do ověnčeného kočáru se čtyřspřežím běloušů. Vstoupil do automobilu k předsedovi sněmovny. Čekal jej epochální průjezd Prahou.

Jak vznikl demokratický stát

Přestože bylo první republice vyměřeno pouhých dvacet let života, je dnes vnímána jako významná etapa našich dějin. Jak ji však doopravdy známe? Masarykův ústav a Archiv AV ČR se v roce 2018 podílel na vzniku dvou zásadních publikací, které přináší řadu dosud málo známých poznatků a souvislostí. Reprezentativní publikace Republika československá 1918–1939 vznikla v širokém mezinárodním autorském kolektivu a na více než 1 000 stranách a prostřednictvím 850 obrázků zachycuje příběh vzniku demokratického československého státu, jeho silných stráněk i slabin, okolnosti jeho konce. Druhá publikace Sláva republice! se věnuje oficiálním oslavám během první republiky, vzniku a fungování „státního kalendáře“. Čtenáři se dozví, jak probíhaly oslavy narozenin prezidenta, Prvního máje, bitvy u Zborova, Jana Husa, svatých Cyrila a Metoděje, svatého Václava, a především den nezávislosti 28. října. Autoři se věnovali i svátkům menšin — německému 4. březnu, maďarskému 15. březnu a svátku svatého Štěpána. Kniha přináší nevšední pohled do života v meziválečném Československu a ukazuje, že najít svátky, které by stmelovaly Čechy, Němce, Slováky, Maďary, Rusíny nebo Poláky žijící na území našeho tehdejšího státu, nebyl snadný úkol.