Přihlásit se do Intranetu ČD

 
 

Železničář / Historie / Málo známá minulost trati ze Smíchova na Smíchov

Málo známá minulost trati ze Smíchova na Smíchov

7.1.2019 – autor: JAN DVOŘÁK Foto: SBÍRKA AUTORA

Skutečnost, že na 110 kilometrech této trati je zlíchovský kostelík společně se železničními vozidly druhou nejfotografovanější svatyní v Česku (první je chrám na brněnském Petrově), je notoricky známá. Proslulé je i místo, odkud vznikají snímky vlaků s hradem Karlštejnem, či prostranství, odkud podnikoví fotografové závodu Škoda zvěčňovali nové lokomotivy u Bukovce. My se však zaměříme na málo známé a téměř nepublikované historické zajímavosti na železnici vedoucí z Prahy do Plzně.

Málo známá minulost trati ze Smíchova na Smíchov

Začínáme na pražském Smíchově, kdysi samostatném městě. Vznikat začalo v roce 1386 rozparcelováním polí, kde se začala stavět první obydlí, kam se stěhovali poddaní z různých částí Prahy. Postupně tak vyrostla osada, jejíž jméno pochází od smíchání obyvatelstva. Historicky je Smíchov doložen ve dvorských deskách z roku 1406. Od té doby se obec rozrůstala, vzkvétala stavebně, zemědělsky i řemeslnicky, i když byla období, kdy Smíchov poznamenala řada válečnických útrap. Rozmach Smíchova se dovršil ve druhé polovině 19. století při slavnostním zahájení železniční dopravy do Plzně společností České západní dráhy (Böhmische West-bahn, zkratka BWB) dne 14. 7. 1862. Slavnostní vlak toho dne měl z Plzně do Smíchova 24 vozů a dvě lokomotivy. Nejsevernější budova tehdejšího smíchovského nádraží byla proti hostinci U města Plzně.

Pozapomenutá Malá Chuchle

Trať České západní dráhy byla vedena ze Smíchova prakticky po rovině podél Vltavy a Berounky až do Berouna a mírným stoupáním podél Litavky do Zdic, což byl pomyslný střed dráhy mezi Smíchovem a Plzní. Pět kilometrů za Smíchovem bylo tehdy nejnavštěvovanější místo na trati, dnes téměř zapomenuté – Malá Chuchle. Osada je připomínána už k roku 1132, kdy zde existoval biskupský dvorec. Když v roce 1922 byla tak jako Smíchov připojena k Praze, žilo zde sotva 600 obyvatel. Populární se tato obec stala díky lázním, které získaly oblibu už v 18. století. Ve stráni tu vyvěrá železitý pramen, který byl využit v lázních a sveden Čertovou strouhou ke kostelíku. Barokní lázeňské budovy jsou dodnes zachovány. Ještě v 19. století byly výletním místem nejen Pražanů – díky lázním zde byla postavena i železniční zastávka, pak byly přestavěny pro školské potřeby a lázně zanikly. Důvodem byly malé léčebné účinky železité vody, od níž se slibovalo více.

V nadmořské výšce 262 metrů leží Zdice. V polovině dráhy mezi Smíchovem a Plzní tu bylo zřízeno v roce 1928 velké lokomotivní depo, čímž se ze Zdic stalo město železničářů. Depo se proslavilo parním a motorovým provozem, kdy zde v různých časových obdobích vládly parní lokomotivy řady 555.3 na mazut a motorové vozy M 262.0, jež byly známy svou rychlíkovou službou z Prahy na Šumavu. Mnozí z čtenářů si jistě vybaví zdické stroje s velkou plechovou modrou cedulí se žlutým nápisem LOKOMOTIVNÍ DEPO ZDICE. Již z dálky bylo vidět, komu daný stroj patří. Bohužel, změna systému naší společnosti po sametové revoluci v roce 1989 zapříčinila útlum železnic, což se odrazilo i ve Zdicích, kde bylo depo zrušeno a dnes zde je dopravní muzejní sbírka. To, že v tomto městě kdysi vládla železnice, začalo připomínat červené mohutné hnací kolo z parní lokomotivy vystavené jako pomník na hlavní ulici.

Konec barona Strousberga

Ale nejen České dráhy přišly o své tratě a zařízení. Stalo se to kdysi i jednomu baronovi, kterému se říkalo Král železnic. Bethel Henry Strousberg (1823–1884) pocházel z Pruska a po seznámení s bohatými investory, kteří mu svěřili stavby několika železnic, získal jmění, které dál rozvíjel. V Německu si koupil i továrny – lokomotivku a válcovny. K tomu ovšem potřeboval ocel, a když se mu naskytla možnost koupě zbirožského panství a dalších území v severním Podbrdsku, neváhal s jejich pořízením, které mu přineslo i dostatek dřeva, černého uhlí a železnou rudu. Mezi panstvími začal budovat železnici, aby spojila hlavně Mirošov se Zbirohem. V Mirošově vybudoval koksárny, jinde vysoké pece, pily, válcovny, vagonky… Bohužel se ukázalo, že ocel z místní železné rudy obsahuje hodně fosforu. Ten se stal však příčinou vysoké lámavosti oceli, což bylo pro výrobu kolejnic pochopitelně nevhodné. Baron navíc začal pociťovat nedostatek peněz, zadlužil se, dělal podvody, a to byl jeho konec. Dělníci si na něj nicméně nemohli stěžovat, neboť pro ně stavěl domky, zkrátil jim pracovní dobu při zachování výše mzdy, zařídil závodní stravování a zajistil další výhody.

Kvůli podnikatelovu krachu v roce 1875 nebyla celá plánovaná Strousbergova železnice nikdy dostavěna. Napojení na Českou západní dráhu mělo dojít pomocí odbočky do stanice Kařízek, tehdy zvané Zbirow. Druhé napojení na železniční síť se plánovalo u Mirošova. Ačkoli byly po roce 1905 ze strany obcí severního Podbrdska vyvíjeny snahy o dostavbu dráhy, na realizaci plánů již nikdy nedošlo. Jako památky na nedostavěnou Strousbergovu železnici zbyly různé náspy, dokonce i bývalý strážní domek přestavěný na hájovnu, ale hlavně most přes železniční trať u Zbirohu.

Nejvyšším bodem Kařízek

Zde na Zbirožsku je také vrcholový bod naší trati ze Smíchova na Smíchov: stanice Kařízek (původně Zbiroh, pak Mýto) ve výšce 416 m n. m. Železnice dále klesá přes Rokycany do Plzně (323 m n. m.) na jedno z největších nádraží v Česku. Obytná zástavba jižně od tohoto nádraží začala neorganizovaně růst brzy po zprovoznění České západní dráhy roku 1862. Kromě továren se zde stavěly také domky pro drážní zaměstnance a dělníky. V prvních letech se této nové části města říkalo Smíchov, a to z důvodu, že Česká západní dráha končila právě na dnešním pražském Smíchově. Domky vznikaly téměř současně na několika místech, odkud se pak zástavba rozšiřovala do okolí. Protože zde fungoval hostinec U města Petrohradu, dostala nakonec celá nová čtvrť jižně od nádraží jméno Petrohrad. V samotné Plzni se dodnes pak přeneseně odráží geografie Prahy v názvech různých čtvrtí a částí této západočeské metropole: Bílá Hora, Letná, Malá Strana, Petřín, Vyšehrad apod. Jediný zdejší Smíchov tak zanikl z plzeňských míst inspirovaných v návalu vlastenecké euforie pražským místopisem. Památka plzeňského Smíchova ale žije dál, a to v podání místního fotbalového klubu SK Smíchov Plzeň, který měl kdysi hřiště u řeky Radbuzy a dnes ho má na Slovanech.


Průměrné hodnocení (17 hlasů): 4.65

Další články této rubriky

Před 40 lety dojezdily na Vindoboně jednotky DelfínPřed 40 lety dojezdily na Vindoboně jednotky Delfín

11.7.2019 - Na konci května roku 1979, tedy přesně před čtyřiceti lety, dojezdily na legendárních expresech Vindobona komfortní východoněmecké motorové jednotky SVT 175, kterým se u nás přezdívalo Delfín. Vindobona tehdy byla jediným denním… »

Singrovky: neúspěšní nástupci Hurvínků Singrovky: neúspěšní nástupci Hurvínků

26.6.2019 - V roce 1956 zadalo československé ministerstvo dopravy Výzkumnému ústavu kolejových vozidel, který tehdy ještě existoval pod zkratkou VÚDÚT, úkol na zpracování vývoje lehkého motorového vozu pro provoz na vedlejších tratích,… »

Čtyřicet let měděných drátů v údolí LabeČtyřicet let měděných drátů v údolí Labe

26.4.2019 - Šestý duben roku 1979 zůstane nesmazatelně zapsán v historii našich železnic. Ten den projela traťový úsek ze severočeské metropole Ústí nad Labem do Lovosic v čele nákladního vlaku první elektrická lokomotiva řízená… »

 

Všechny články rubriky Historie

 

Tipy redakce

 
 
Filtr pro třídění článků
Datum od
Datum do
Železničář číslo
Rubrika