Mallard: ikonického rekordmana málem pokořila zadřená ojnice

Turbulentní rok 1938. Evropa tuší, že se schyluje k velkému dramatu, k poměřování sil mezi Hurricany, Spitfiry a Messerschmitty na nebi hrdého Albionu však ještě dva roky zbývají. Existuje ale způsob, jak říšskému kancléři ukázat, že Anglie se na střetnutí technologicky připravuje. Pokořit německý drážní rychlostní rekord!

Modrý vyzyvatel s rysy aristokrata

Třetí březnový den roku 1938 opustila brány továrny v Doncasteru lokomotiva, která se brzy stala legendou i miláčkem. Modrý stroj překypující elegancí společnosti London and North Eastern Railway (LNER) řady A4 s číslem 4468 a hrdým jménem Mallard splňoval veškeré požadavky rychlostního rekordmana. Kromě velkých kol v uspořádání 4-6-2 „Pacific“ a aerodynamického pláště, který zajišťoval co nejmenší odpor vzduchu, byla lokomotiva jako jedna z mála své řady vybavena také dvojitým komínem a dvojitou dyšnou Kylchap. Vlastnosti předurčující ji k tomu, aby Němce dostala na kolena a překonala stávající parní rekord s hodnotou 200,4 km/h, kterého v roce 1936 dosáhl stroj 05.002 Deutsche Reichsbahn.

Pro rekordní jízdu byl vybrán úsek Stoke Bank  jižně od Granthamu na trati East Coast Main Line (zhruba v půli cesty mezi Londýnem a Yorkem). Trasa se mírně svažuje, což mělo četě lehce usnadňovat práci. Právě tento fakt je ale jeden z důvodů, proč je dosažený rekord dodnes spekulativní. Německá konkurentka totiž svého rekordu dosáhla na rovné trati, ale s lehčí soupravou.

Za regulátor se postavil důchodce!

Třetího července 1938 se na stanoviště Mallarda vyšplhal topič Thomas Bray a vynikající, již emeritní strojvůdce Joseph Duddington. Za lokomotivu byl připojen měřicí vůz a šest dalších osobních vozů o celkové váze 240 tun. Mallard byl pečlivě naleštěn. Před odjezdem se ale objevil problém – strojní četa zjistila, že se pouzdro ojnice na prostřední nápravě přehřívá, což by mohlo pokus o překonání rekordu zmařit. Na pouzdro proto byla kvůli zvýšení mazání instalována „smradlavá bomba“ z anýzového oleje, který se v případě přehřátí měl odpařit. Mallard byl připraven. Jedenašedesátiletý strojvůdce zatočil čapkou na pozdrav a rozjel se směrem k záznamům v historických knihách.

Rekord padl, svět se radoval, Němci pochybovali

K vrcholu stoupání vlak dojel rychlostí kolem 120 km/h a hned na začátku klesání začal plnou parou zrychlovat. Záhy dosáhl 160 km/h, což byla rychlost, kterou lokomotivy této řady denně tahaly těžké dálkové expresy. Napětí stoupalo, rychloměr cejchovaný, jak jinak než v mílích, minul cifru 112 (180 km/h), „olizoval“ 125 (200 km/h). Četa vyhlížela z budky do neskutečného proudu vzduchu a kontrolovala stav ojnice. Místo začátku intenzivního brzdění, aby vlak bezpečně zpomalil před rychlostním omezením, se rychle blížilo, oči všech na palubě posouvaly ručičku rychloměru. Mezi stanicemi Little Bytham a Essendline to přišlo. Měřicí vůz na krátký okamžik zaznamenal rychlost 202,58 km/h a Mallard se v ten moment nesmazatelně zapsal do historie jako nejrychlejší parní lokomotiva světa. Chvilku po dosažení rekordu se ale skutečně přehřálo pouzdro ojnice, a Mallard tak musel být po zastavení nahrazen jinou lokomotivou, která vlak dovezla na londýnské nádraží Kings Cross. Samotná rekordmanka se pak přesunula do dílen v Doncasteru, kde proběhla důkladná oprava.

Radost z úspěchu ale nebyla dokonalá. Německá propaganda rekord zpochybňovala, na povrch vyplynuly i chyby v přípravě akce. Strojvedoucí Duddington po jízdě prohlásil, že nebýt rychlostního omezení na výhybkách ve stanici Essendline, kvůli kterému vlak musel začít brzdit, a pomalé jízdy 25 km/h v místech, kde se vlak rozjížděl před dosažením vrcholu stoupání, dosáhl by bez problémů původně odhadované rychlosti 130 mil za hodinu, tedy 208 km/h. To by pravděpodobně pochybovače umlčelo.

Další rekord zhatila válka

Konstruktér lokomotivy Sir Nigel Gresley proto plánoval v září roku 1939 „reparát“. Chtěl provést druhý pokus o dosažení rychlosti 130 mil za hodinu. Vypuknutí 2. světové války ale přineslo zcela jiné starosti. Mallard však jezdil až do roku 1963. Za 25 let ve službě stihl najezdit téměř dva a půl milionu kilometrů a celou dobu patřil k absolutní elitě britských železnic. Od roku 1953 například dopravoval mezi Londýnem a Edinburghem přímý expres Elizabethan a cestu dlouhou 640 kilometrů zvládal bez jediného zastavení! Lokomotiva byla vybavena speciálním tendrem s chodbičkou, díky čemuž se mohly za jízdy střídat lokomotivní čety.

Drážní badatelé nevylučují, že Mallardův rekord překonala nějaká z amerických parních lokomotiv, oficiální rekord však nebyl ustanoven. Jedním z těchto možných pokořitelů je Milwaukee Road třídy F7, která vozila nejrychlejší parní vlak a pravidelně jezdila rychlostí vyšší než 160 km/h. Je proto dost pravděpodobné, že se světovému parnímu rekordu přinejmenším přiblížila. Korunovaným parním králem však už navždy zůstane „Sir“ Mallard.