Kontrolní číslice má počátky u spolkových drah

Na začátku byly měsíce složitých příprav a ještě předtím dlouhé zvažování, jaký koncept vlastně zvolit. Klíčovým byl požadavek na číslicové zpracování dat a tedy i čísel vozidel. Už v roce 1961 začalo fungovat velké výpočetní centrum ve Frankfurtu nad Mohanem, o čtyři roky později vznikla pracovní skupina pro „hospodárné“ přeznačení vozidel (AGM), která začala vyvíjet systém kodifikace pravidel. Základní problémy, které se musely vyřešit, byly nasnadě – zrušit písmena v označení vozidel (E, VT, V), odstranit duplicity – v provozu jezdila lokomotiva 50.001 i zcela jiná E 50.001 – a vyřešit dosud rozdílně dlouhá čísla, jejichž délka byla od 4 do 7 cifer. Cílem bylo změnit označení tak, aby vyhovovalo požadavkům, ale přesto se příliš nelišilo od výchozích řad.

Vznikly tři koncepty číslování

Jasné byly číselné skupiny – za mezerou inventární číslo, které se pochopitelně nemuselo měnit, před ní označení typu vozidla s tím, že tři cifry nabízely až 999 možností. Tým vytvořil celkem tři koncepty. V prvním by se za označením řady, které bylo na 1. a 2. číslici, umístila další cifra převzatá z indexu – například u lokomotiv 3810 by to bylo 381, případně by tato cifra vyjádřila charakter vozidla. Nedostatkem však bylo, že tento návrh dále počítal s odlišením vozidel písmeny ve společně jezdících jednotkách. Druhý, zcela průlomový princip, navrhoval poměrně nepřehledně sestavení řad podle maximální rychlosti. Třetí, který s menší úpravou nakonec zvítězil, vycházel z doporučení Mezinárodní železniční unie (UIC). Převzal většinu stávajících řad vozidel, jejichž dvojčíslí bylo umístěno na pozici 2 a 3, přičemž první číslice označovala typ vozu. Je zajímavé, že zpočátku byl u některých typů navržen jinak, než jak se definitivně dohodlo – číslice 1 – parní lokomotivy, 2 – elektrické, 3 – motorové až 9 – neobsazeno a 0 – hnací vozidla pro zvláštní účely dráhy. Za označením a pomlčkou následovala (podle listu UIC 438-4) ona známá kontrolní číslice pro počítačové zpracování, která nejen v Německu vytvořila v označení to nejvíce viditelné, podle čehož modeláři definují počátek oné čtvrté epochy.

Specialitou se stala náhrada písmen

Opravdové „vychytávky“ se pochopitelně týkaly náhrady písmen. Malé posunovací lokotraktory Kö nebo Köf dostaly čísla 31x, 32x, 33x, 38x, kolejové autobusy 78x, vozidla pro opravu trolejového vedení 47x, služební motorové vozy 70x a 72x, vícesystémové elektrické lokomotivy 18x. Je jasné, že u nich byly možnosti samozřejmě rychle vyčerpány. Specialitou byla třeba vozidla pro US Army – z VT 08.8 se stala řada 608, z VT 33.8 řada 633. První číslicí u parních lokomotiv byla nakonec zvolena nula, u některých řad ovšem nastaly nemalé kotrmelce. Možná nejcitelnější u legendárních „padesátek“. Protože v té době už na DB nesloužily nejpočetnější parní lokomotivy světa řady 52 (vyřazeny u DB byly ve velkém počtu hlavně roku 1954), řada 052 vstala z mrtvých, když byla použita pro jednu ze čtyř mutací řady 50 (nově 050 až 054), lišících se podle typu vytápění atd.

Vítězný návrh označování hnacích vozidel připomínkoval mnichovský úřad německých spolkových drah BZA a v květnu 1967 byla pravidla kodifikována. K 1. 7. 1967 byly výpočetnímu středisku v hesenském Frankfurtu předloženy kompletní přečíslovací seznamy, od 1. 9. do 30. 11. 1967 se uskutečnila výměna starých tabulek s označením za nové (nové měly rozměr 200  790 mm), přičemž do října 1967 musely železniční opravny (RAW Nied a Hannover pro parní stroje, Opladen a Freimann pro elektrické, Bremen a Köln-Nippes pro diesely, Norimberk pro motorové vozy, Kaiserslautern pro řídicí a vložená vozidla elektrické trakce a Saarbrücken pro akumulátorová vozidla) vyrobit všechny tabulky s označením. Čísla byla šedé barvy (odstínu RAL 7030, pouze u elektrických lokomotiv zpočátku červená). Není bez zajímavosti, že náklady na kompletní přečíslování trakčních vozidel přišly DB jen na 300 000 marek.

Co je kontrolní číslice?

Její definice je poměrně jednoduchá. Například u lokomotivy 151.027-0 je to ta nula na konci číselné řady. Takové značení platí od roku 1988, kdy se u tehdejších ČSD přešlo na nový systém označování. Vypočítá se následujícím způsobem: číslice na lichých místech směrem odzadu se násobí dvěma. Sečtou se ciferné součty výsledků, číslice na sudých místech směrem odzadu se sečtou a přičtou k předchozímu součtu. Vzniklý součet se odečte od nejbližší vyšší desítky. Výsledná číslice je kontrolní číslicí pro označení lokomotivy.