Jízdy smrti do Treblinky jako součást vyhlazovací mašinérie

Ty nekonečné roviny pokryté smíšenými a borovými lesy lze nalézt v Polsku na mnoha místech, nejen sto kilometrů severovýchodně od Varšavy. U řeky Bug zde leží stanice Górna, kde hlavní trať Varšava – Bialystok kříží dráha Siedlce – Ostroleka. V kilometru 58,123 (měřeno od Ostroleky) se nacházela zastávka, u níž odbočovala slepá kolej, která i s rampou patřila objektu TII, kterému se ovšem říkalo jménem jak vystřiženým z dětské říkanky – Treblinka. Během německé okupace Polska to byl nejvýkonnější vyhlazovací tábor nacistické mašinérie. Prostě továrna na smrt. 

Pečlivě vybraní strojvedoucí

Se stavbou ohrazeného objektu na ploše 600 x 400 metrů se začalo na přelomu května a června 1942. Transporty se Židy přijížděly od 23. července téhož roku. „Vlak tvořený až šedesáti uzavřenými nákladními vagony zastavil nejdříve v železniční stanici Treblinka vzdálené přibližně 4 km od tábora. Tam byl rozdělen na tři stejné části, které byly postupně odtaženy do tábora. Na tomto úseku řídili lokomotivu k tomuto účelu vybraní strojvůdci německé národnosti Rudolf Emmerich a Willi Klinzman,“ uvádí se ve studii o Treblince, kterou si můžete přečíst na stránkách holocaust.cz.

Stroj smrti, navzdory problémům s dopravou Deutsche Reichsbahn (DR) a technickým obtížím s usmrcováním a odstraňováním těl, rychle nabral na obrátkách. Do poloviny srpna 1942 přijíždělo do Treblinky 5 až 7 tisíc nedobrovolných cestujících denně, později dokonce i 12 tisíc denně. Během prvních pěti týdnů plného provozu vyhlazovacího lágru (mezi 23. červencem a 28. srpnem) sem bylo deportováno 310 tisíc vězňů. Odhady vycházejí především z dochovaných drážních dokumentů. 

Ubytovací prostory nebyly třeba

Cyklus od vyhnání vystrašených, polomrtvých lidí z vagonů až po jejich smrt trval pouhých 90 minut! Vystoupilo se u budovy zastávky, která byla „vyzdobená“ nápisem a hodinami. Následovalo odebrání zbytku věcí, svlečení, nahnání do plynové komory, usmrcení a vynesení těl do jam (původně pomocí úzkokolejky). Ve vyhlazovacích táborech nebyly potřeba kromě baráků pro stráže a technickou obsluhu žádné ubytovací prostory pro vězně. Cesta z dobytčáku měla jediný cíl – smrt. Denním průměrem zavražděných překonává Treblinka i nejvyšší počty v Osvětimi během vyhlazování maďarských Židů na jaře a v létě 1944.

Kvůli odvedení pozornosti a zkapacitnění železniční infrastruktury byla stanice Treblinka od 27. srpna 1942 uzavřená pro běžné osobní vlaky, které tu předtím stavěly. Později byla postavena ještě spojka ze směru Siedlce na hlavní varšavskou trať. (Dnes je někdejší trať 533b mimo provoz.) Naskýtá se v této souvislosti otázka, jakou vinu na holocaustu měly železniční správy. Věděli drážní zaměstnanci, čemu pomáhají? Tomuto problému se věnoval už Claude Lanzman v díle Šoa, ale i další autoři. 

Zahlazování stop

A jak to s táborem v Treblince dopadlo? Po inspekční cestě nejvyšších pohlavárů říše bylo nařízeno postupné ukončení činnosti tábora a jeho demontáž tak, aby po něm nezbyly žádné stopy. Likvidaci prováděli samozřejmě vězňové, kteří brzy pochopili, že na konci jejich práce je čeká rovněž smrt. Po pečlivé přípravě se 2. srpna 1943 odhodlali k povstání. Necelé stovce vězňů se podařilo utéci, zbývajících sedm stovek bylo zavražděno. Do listopadu 1943 byl tábor zlikvidován, z plynových komor se staly chlévy pro dobytek, vlečka osiřela. Po válce se stalo místo cílem „zlatokopů“, tedy hledačů všeho cenného. Dnes je Treblinka vyhlášena za pietní místo a 800 tisíc zavražděných snad našlo posmrtný klid.

Židé si smrt zaplatili

Účetní odbory DR si náklady na transporty nechávaly zaplatit. Na úhradu se používal i zabavený židovský majetek, zejména peníze na účtech. Například v hlášení DR na gestapo v Lodži jsou do posledního feniku (33 731,35 říšských marek) vyúčtovány náklady na 12 jízd – každá v průměru s tisícovkou vězňů – z května 1942. Za 147 tarifních kilometrů se počítalo 2,95 marek za osobu, což už byla částka po přiznání „poloviční slevy“. Při zpáteční jízdě si DR účtovaly už „plné jízdné“, které činilo 5,60 marek za kilometr, ale už jen pro 13 osob ozbrojeného doprovodu.