Jihočeské Žehličky jsou stále při síle

Jak se vlastně Žehličky na 1 500 voltů dostaly na svět? Odpověď je vcelku jednoduchá. Začátkem sedmdesátých let minulého století se začala hledat adekvátní náhrada za morálně zastaralé předválečné elektrické lokomotivy řad E 423.0 a E 424.0, které již nebylo možné dále udržovat v provozu, byť většinou jen jako záložní. Tehdejší dopravce, Československé státní dráhy (ČSD), si po dohodě s podnikem Škoda Plzeň objednal šestici stejnosměrných kapotových lokomotiv, jež byly odvozeny od již vyráběné řady E 458.0 (respektive později 110). Základní rysy nových strojů lze lakonicky shrnout do několika pojmů – dva dvounápravové podvozky, vyvýšená, prosklená středová kabina a jeden polopantograf. Lokomotiva získala podle svého tvaru slangové označení Žehlička. Všech šest strojů, které vznikly v roce 1973, zamířilo jak do lokomotivního depa Tábor, tak současně na provozní pracoviště Vyšší Brod na lipenské dráze.

Nižší výkon, nižší maximální rychlost
Lokomotivu řady 113 pohánějí čtyři tlapové trakční elektromotory, pro každé dvojkolí je určen jeden. Oproti řadě 110 byly od výroby motory řazeny trvale do série, což znamenalo rovněž snížení jak samotného výkonu o polovinu, tak i maximální rychlosti na 50 km/h. Po rekonstrukci mají tři stávající stroje (113.001 až 003) sérioparalelní řazení motorů, díky čemuž mohou dosahovat obdobných parametrů výkonu a rychlosti jako řada 110, a mohou díky tomu jezdit bez problémů i na hlavních elektrizovaných tratích s trakčním napětím 3000 V. Vzhledem ke shodnému pojezdu s řadou 110 byla maximální rychlost sjednocena na 80 km/h, což ale na jihočeské Bechyňce, kde dosud tyto stroje jezdí, nelze v žádném případě využít… Regulace výkonu je odporová s fechralovými odporníky na stále stejném stupni. Stykače pro řazení jízdních stupňů jsou poháněny elektropneumaticky na základě impulsu vyslaného pootočením kruhového řídicího kontroléru a protiskluzovou ochranu zabezpečují skluzová relé. 
Uspořádáním připomíná jihočeská Žehlička republikové „elektriky“ řady E 423.0, kde byla absence hlavního kontroléru a rozjezdové stupně se přepínaly elektropneumatickými stykači umístěnými tak jako všechny silové prvky pod oběma kapotami. Lokomotivní rám je spojen prostřednictvím otočných čepů, které jsou umístěny pevně v podvozku, s oběma dvounápravovými podvozky. Pryžokovové silentbloky se zapuštěnými svislými vodicími čepy dvojkolí zabezpečují primární vypružení a sekundární vypružení zajišťují naopak vinuté pružiny doplněné hydraulickými tlumiči. Žehlička řady 113 má k dispozici tři druhy brzd – a to jak ruční, tak samočinnou tlakovou a také přímočinnou, přičemž ruční brzda působí na jedno dvojkolí přilehlého podvozku. 

V retro nátěru číslo 001
Lokomotivy řady 113 byly svou konstrukcí sice předurčeny pro posun, ale výrobce je zároveň vybavil zařízením pro elektrické vytápění vlaků, proto není problém je využívat i v osobní dopravě. Po jejich dodání v roce 1973 a nasazení do provozu byly postupně odstavovány stroje z první republiky. Sloužily tak společně i s Malými Bobinami řady 100 z padesátých let. Hned od začátku byly Žehličky nasazeny do osobní dopravy jak na Bechyňce, tak i Lipence, jak se oběma známým jihočeským lokálkám přezdívá. Stroje 001 až 003 putovaly do Tábora a zbývající 004 až 006 zamířily do Vyššího Brodu. Dlouhá léta všechny Žehličky jezdily vpodstatě beze změn a až v roce 1995 byly na Lipence doplněny upravenými stroji 110.118 a 147. Vzhledem k tomu byly Malé Bobiny řady 100 vedeny již jen jako záložní. 
Stroje řady 113 se na druhé z jihočeských lokálek – Lipence objevovaly až do dubna 2004, kdy trať z důvodu přepojení na střídavou soustavu 25 kV 50 Hz musely opustit. Poté již začaly dráhu Rybník – Lipno obsluhovat jejich střídavé „sestry“ řady 210. Lokomotivy 113.004 až 006 byly redislokovány do Tábora, přičemž lokomotivy 005 a 006 byly nedlouho poté odvezeny do Prahy, kde byly upraveny na provoz na trakčním napětí 3 000 V a přeznačeny jako 110.205 a 206. Zpět do jižních Čech se už nevrátily. Místo nich byly v provozu ještě nějakou dobu již zmiňované „stodesítkové“ mašiny 118 a 147. Nakonec byl stroj 004 vyřazen v roce 2006 a posloužil jako zdroj náhradních dílů. 
První stroj s označením 113.001 (původně E 426.0001) dnes nese retro nátěr v kombinaci oranžové a krémové, včetně původního označení řady. Stroj byl takto upraven v přerovském závodě DPOV, dceřiné společnosti Českých drah, v roce 2019. V květnu 2020 následovala do Přerova na opravu také lokomotiva 113.002, která se pyšní zeleno-krémovým retro nátěrem s výstražnými oranžovými pruhy na čelech a původním označením E 426.0002.

Nástup RegioNov
S novým jízdním řádem 2011 byl na Bechyňce dočasně zastaven provoz elektrických Žehliček a místo nich vyjely motorové jednotky RegioNova řady 814. Když pomineme motorovou vozbu pod „dráty“, což je samo o sobě paradox, tak tyto nepříliš povedené motorové jednotky byly sice možná ekonomičtější, co se týká nákladů na provoz, ale jejich špatné trakční vlastnosti zapříčinily jejich přemístění na jiné tratě. A tak byly od prosince 2013 opět nasazeny do provozu elektrické stroje řady 113. Ty vedly soupravy složené z přívěsných vozů řady Btax 780 pouhé dva roky, neboť od jízdního řádu 2015 se opět na trať ve větší míře navrátily RegioNovy a Žehličky zabezpečovaly provoz na pouhých dvou párech vlaků. 
Karta se opět obrátila ve prospěch elektrické vozby až v jízdním řádu 2020, kdy se lokomotivy řady 113 opět začaly objevovat s přívěsnými vozy na všech objednaných spojích. Novinkou se navíc stalo provozování osobních vlaků s přípojnými vozy řady Btn z roku 1997, které přece jen představují zásadně vyšší komfort pro cestující, než tomu bylo u předešlé řady Btx.