Idylická železnice zachycená na starých pohlednicích

Podívejme se do doby před více než sto lety. Byla to průkopnická doba fotografických technologií, doba kreslených pohlednic. S myšlenkou zavést jednoduchý druh otevřené listovní zásilky pro krátká sdělení přišel v Německu poštovní rada dr. Heinrich von Stephan. Se svým návrhem vystoupil 30. listopadu 1865 před delegáty německo-rakouské poštovní konference v Karlsruhe. Německé vládní kruhy ale měly obavy, že zavedením levnějšího korespondenčního lístku přijde stát o část příjmů, a Stephanův návrh zamítly.
Tento průkopnický nápad ovšem nezapadl a v rakouské Vídni se jím začali zabývat s ekonomickým argumentem, který zněl ve prospěch otevřeného lístku. Dokonalé zdůvodnění pro vládu přednesl národohospodář dr. Emanuel Herrmann. Stalo se tak výnosem z 25. září roku 1869 byla tato nová poštovní dopisnice zavedena.

Pohlednicový boom 
Od korespondenčního lístku je k pohlednici už jen malý krůček – stačí doplnit obrázek. Nové knižní encyklopedie tedy udávaly, že pohlednice jest tedy dopisnice ozdobená vyobrazením nějaké krajiny, památné budovy, náměstí či něčeho jiného. Na sklonku 19. století se vyvinula pohlednicová mánie, kdy každé město a městečko či snad i každá obec, každý hotel, ba i zastrčený vesnický hostinec měly svou pohlednici. Dokonce snad i každé větší nádraží. Na vysoké hory začali lidé lézt jen proto, aby z restaurace na temeni mohli oznámit dobrým přátelům prostřednictvím poštovní pohlednice, že tu byli. Lidé psali: Ano, sem jsme vylezli, nebo také: Na této železniční stanici jsme přestupovali. A proto německy mluvící střední Evropa byla průkopníkem této pohlednicové tvorby.
S dnešními pohlednicemi je to trochu jednodušší než s těmi, jež vznikaly před sto a více lety. V současnosti výrobě dominuje fotograf, počítačová technika a ofsetový tisk, výroba je díky tomu velice rychlá. Dříve každá pohlednice musela projít desítkami rukou, než spatřila světlo světa. Na začátku stál vydavatel či nakladatel, který nesl odpovědnost za její vznik, a pokud nepracoval pro objednavatele, měl na starost i finanční pokrytí výroby. Dnes může být fotograf zároveň vydavatelem a výtvarníkem. Kdysi výtvarníci domalovávali to, co udělal fotograf, protože snímek býval mnohdy nedokonalý. Následovala výroba polygrafických matric podle jednotlivých druhů tiskových technik. Ve výrobě pohlednic tehdy převládal světlotisk a litografie. Knihtiskových pohlednic bylo málo, a tak knihtiskem se většinou na pohlednice přitiskovaly texty. Dalo by se říci, že tehdejším některým barevným pohlednicím bychom jejich barvy nemuseli věřit. Ve většině případů jsou nicméně pravdivé. Najdou se však bohužel i takové, u nichž se dá o barevnosti s úspěchem pochybovat. Platí to například o kolorované pohlednici vlaku podél Ohře u obce Korunní. 

Převládala němčina
Protože české země byly součástí Rakousko-Uherska, pohlednice z Čech i Moravy se objevovaly převážně v jazyce německém. Ve prospěch jazyka českého začala výroba pohlednic převládat až po vzniku samostatného Československa v roce 1918. Ale i tak stále vznikaly u nás poštovní pohlednice v němčině, protože byly z germánského prostředí sudetských Čech, z oblastí podél hranice s Německem a Rakouskem. 
Na mnoha našich starých pohlednicích se železniční tematikou dominovala oblíbená rakouská řada 97 parních tříspřežek, v Československu přeznačená na řadu 310.0. Tyto parní lokomotivy se staly jakýmsi symbolem lokálek, a proto jsou k vidění snad na většině malých železničních stanic zvěčněných na pohlednicích v prvních desetiletích 20. století. 
I zákulisí stanic bývalo námětem pohlednic. Těmi se stávaly dokonce i výtopny, ale hlavně kolejiště s výpravní budovou. Většinou na snímcích toporně stojí zaměstnanci drah, mnohdy rovněž se svými rodinnými příslušníky, před nějakou parní lokomotivou. Někdy naopak bývalo kolejiště vyklizeno a jen na okraji snímku byl zvěčněn vlak, vagon či lokomotiva a pár postávajících lidí. Postupem času se začaly objevovat i železniční pohlednice utěšené, klidné, s nádechem romantiky. Důvodem jejich výroby bylo navodit dobrou atmosféru, přilákat do zobrazených míst návštěvníky, protože to byla doba rozvíjející se turistiky a cestování za výlety. Železnice měla ukázat, že cesta za turistickými zážitky by měla být snadná. Některé z těch středoevropských pohlednic vám nyní předkládáme. Vyzařuje z nich klid a ticho, i když jsou na nich zachyceny hlučné parní lokomotivy. 
A tak nakonec něco o hledání ticha, jak ho popsal populární herec z pražského Národního divadla Jan Pivec v květnu roku 1967 redaktorce Pionýrských novin: „To si sednete na rychlík a jedete, jedete třeba dvě a půl hodiny nebo tři. Pak vystoupíte a přesednete si do osobáku. Za hodinu vystoupíte a nasoukáte se do lokálky, do toho malého černého vláčku, co si to supí po mezích. Za dvacet minut jste na místě, nádražíčko je jako dlaň, červené pelargónie, koleje zarostlé trávou, pod černým bezem se popelí slepice. Lokálka odfrčí, vy jdete z nádraží a jste najednou sama, jen ty telefonní dráty slyšíte a vnímáte slunce, jak sálá. A najednou někde u rybníka zachrastí rákosí, nad hladinou čiřikne jiřička a ve vsi kejhají husy. Ticho taky je, když jdeme lesem, na horkém kameni sedí ještěrka a podbradek jí v tom parnu dýchá a dýchá a dýchá…“