Fenomén Aérotrain: Experiment pohřbily peníze i TGV

Na počátku byla myšlenka speciálního stroje na jakémsi vzduchovém polštáři, který by dosahoval neuvěřitelných rychlostí. A výsledkem projektu se skutečně stalo futuristické zařízení, jež s klidem mohl využívat nepřemožitelný agent 007 James Bond. Co tomu ale předcházelo a proč nakonec neměla snaha inženýra Jeana Bertina dlouhého trvání?

Počátek najdeme v projektu vojenského vozidla Terraplan

Vše začalo v době, kdy se ve Francii rozvíjela nukleární technika, přílivové elektrárny, letadlo Concorde a hledal se dopravní prostředek pro vysoké rychlosti, jenž bude schopen konkurovat letadlům na vzdálenost 500 až 1 000 kilometrů. Šlo v podstatě o konkurenční boj mezi klasickou železnicí prezentovanou vlaky označovanými TGV, hnanými elektrickými trakčními motory, a Aérotrainem.

Princip tohoto zařízení má svůj počátek ve vozidle na vodním polštáři, který už v roce 1880 navrhoval Louis Girard. V roce 1910 se nakonec změnil na vzduchový. V 60. letech minulého století nápad ve Francii oprášil inženýr Jean Bertin a na nový dopravní prostředek dokonce dostal subvenci. Díky státním finančním prostředkům byla u Gometz-le Châtel vybudována 6,7 kilometru dlouhá pozemní testovací trať.

Zanedlouho vyrostl mezi městy Assas a Saran na pět metrů vysokých sloupech osmnáctikilometrový úsek, který se měl později stát součástí plánované linky z Paříže do Orleansu. Bertin vlastně pokračoval v původním výzkumu vojenského projektu vozidla Terraplan BC4 pohybujícího se na vzduchovém polštáři a určeného pro nezpevněnou půdu, případně vodní plochy.

Betonová zkušební trať pro Aérotrain měla profil obráceného písmene T a na jejím konci bylo otáčecí zařízení, protože vlak nejezdil „pozpátku.“ Vozidlo nejdříve poháněla vrtule, později raketový motor a nakonec zařízení známé z běžných proudových letadel. Hnací prostředky byly až na motor z proudových letounů velmi hlučné a k tomu se na začátku 70. let přidala naftová krize. Pro pohon Aérotrainu se proto uvažovalo ještě o pohonu elektrickým lineárním motorem. Zůstalo však jen u plánů.

Vlak bez problémů zdolával jeden rychlostní rekord za druhým

Rychlejší než železnice, s tímto sloganem vytáhl Aérotrain v šedesátých letech minulého století do boje a lámal rychlostní rekordy vozidel pohybujících se po pevné podložce, tedy především v soutěži s kolejovou dopravou, jako na běžícím pásu. Aérotrain 02 poháněný raketovým motorem byl vozidlo jako stvořené pro Jamese Bonda a dosahovalo na tehdejší dobu převratné rychlosti 427 km/h, v roce 1974 soupravě naměřili ještě o něco více – 430 km/h. Tvůrci uvažovali o vybudování tratě mezi Paříží a Lyonem či dokonce mezi Bruselem a Ženevou. Oproti letadlům mohlo být nádraží ve středu města, odpadalo odbavení a na kratší vzdálenost stačila rychlost kolem 200 km/h, na tisícikilometrovou vzdálenost pak rychlost kolem 400 km/h. Takových rychlostních výkonů byl Aérotrain bez potíží schopen.

Počítalo se rovněž s uplatněním Aérotrainu v rozvojových zemích Afriky a Latinské Ameriky, kde kvůli špatným klimatickým podmínkám a velkým finančním nárokům na vybudování byla síť jak silnic, tak i železnic velmi řídká. Dopravní prostředek na vzduchovém polštáři by zde však dovolil přepravu zboží a cestujících jen rychlostí 60–80 km/h. A z projektu tak nakonec sešlo.

Později se sice podařilo podepsat smlouvu pro vybudování tratě Paříž – Orleans. Proti rozšíření Aérotrainu ale hovořily technické i ekologické aspekty, především nekompatibilita s tehdejším kolejovým systémem provozovaným Francouzskými státními drahami. V polovině roku 1975 se ve Francii uskutečnily volby a nový prezident Giscard d’Estaing smlouvu anuloval. Má se za to, že Aérotrain ztroskotal ani ne tak na technických parametrech, ale především kvůli lobby Francouzských státních drah, jež propagovaly TGV. Vše skončilo 27. prosince roku 1977. V ten den vyjel Aérotrain na trať naposledy a byl potom schován v hangáru v Chevilly. Princip se však ujal v Curychu jako systém Skymetra.

Myšlenku vozidla se nyní pokoušejí oživit Japonci

Objevila se však další možnost jeho znovuzrození. Téměř po čtyřiceti letech oprášili myšlenku vozidla na vzduchovém polštáři v Japonsku. Zdejší výzkumný tým na univerzitě v městě Sendai vyvíjí vozidlo pohybující se několik milimetrů nad jízdní dráhou. Stroj se pohybuje v tunelu, má tvar letadla a je poháněn elektrickým lineárním motorem. Přenos elektrické energie je bezkontaktní a dodávají ji fotovoltaické články umístěné na střeše tunelu.