Dobříšský pacifik dělá radost nejen rekreantům

Trať z Modřan přes Měchenice do Dobříše byla zadána podnikatelům staveb O. Žiwotskému a J. Hraběti v listopadu 1895. Na začátku vedla v těsné blízkosti Vltavy. Území, známé častými záplavami, dělníci překonali po náspech, mokřiny byly odvodněny. Ve skalnatém terénu vzniklo několik tunelů, zářezů, náspů a umělých staveb. Za Vraným nad Vltavou se trať rozdělovala na Čerčany, kam vedla podél Sázavy, a směrem na Dobříš. Kvůli překonání Vltavy byl postaven mohutný ocelový most. 

Trať prosperovala díky průmyslu i zemědělství

Za vesnicí Měchenice se železnice od Vltavy odklání a vede údolím Bojovského potoka jihozápadním směrem ostrým stoupáním k městu Mníšek pod Brdy. Práce v tomto úseku byla relativně namáhavá, protože trať vedla úzkým lesnatým údolím, navíc se klikatila. Průměrné stoupání tratě tu činí 16 promile, maximální 23 promile. V Mníšku pod Brdy se po druhé světové válce uskutečnila výstavba hutního podniku, kam byla zavedena vlečka ze širé tratě poblíž stanice Čisovice. Za stanicí Mníšek pod Brdy trať dosahuje nejvyššího bodu (459 metrů). Na konečnou do Dobříše pak mírně klesá.

V Dobříši bylo postaveno nádraží rozsahem odpovídající významu města, včetně výtopny s vodárnou, protože dopravní zázemí tu bylo pro železnici významné. Bylo zde mnoho zemědělských dvorů a velké rozlohy lesů, což zajišťovalo železnici příjmy (např. z přepravy dřeva). Řada průmyslových podniků se nacházela i v samotném městě. Do železárny ve Staré Huti byla postavena vlečka. Trať prosperovala, panoval na ní rušný provoz až do druhé poloviny 20. století. Vznikaly nové zastávky, dokonce se uvažovalo o prodloužení kolejí až do Příbrami. 

Víkendy jsou nejsilnější

Už v šedesátých letech minulého století ale platilo, že o víkendech je zde přeprava cestujících silnější než v pracovních dnech. Rekreanti z Prahy si zdejší krajinu oblíbili, možná i kvůli malé vzdálenosti od města. V sobotu a v neděli zde jezdily dlouhé soupravy (dřeváky i patráky), v jejichž čele supěly převážně parní lokomotivy Velký Bejček řady 423.0 nebo Čtyřkolák 434.2. Motorové vozy zde jezdily dokonce už ve třicátých letech. Teprve v šedesátých letech ale ČSD nasadily na trať na Dobříš soupravy s motorovou lokomotivou Hektor T 435.0.

Na cestování po kolejích tady vzpomínají asi hlavně milovníci trampingu, kteří dojížděli po několik desetiletí na víkendové potlachy a čundry do dobříšských lesů nebo do lesů v kraji kolem Bojovského potoka či nedaleké říčky Kocáby. Podél železnice a vodních toků tu vyrostly stanové tábory a chatové osady, z nichž mnohé se provozují dodnes. Však má trať do východní části Brdské vrchoviny stále své nezastupitelné místo nejen u cestujících, ale také řadu příznivců.