Dlouhonosý Rudý šíp symbolizuje švýcarskou kvalitu

Výroba prvních 4 vozů (2 elektrických a 2 motorových) byla zadána v roce 1933 společnostem SLM Winterthur, SWS Schlieren, BBC Baden, MFO Zürich a SAAS Genéve. Vozy byly uvedeny do provozu v roce 1935 a zaznamenaly velký úspěch a v roce 1936 byly dodány další čtyři, v roce 1938 jeden a konečně v roce 1939 jeden dvouvozový. Celkem tak bylo švýcarským železnicím dodáno sedm elektrických vozů pod původním označením CLe 2/4 a dva motorové vozy s označením CLm 2/4, které byly počátkem 50. let přestavěny na elektrické. Dnes jsou známé spíše pod pozdější řadou RAe 2/4 nebo RBe 2/4. V roce 1939 pak ve Winterthuru vyrobili ještě jeden dvouvozový elektrický Šíp s označením RAe 4/8.  

Modernizace přišla již několik let po představení

Rudé šípy byly čtyřnápravové vozy s konstrukcí z lehkých ocelových profilů. Na ty byly přimontovány vnitřní stěnové panely a vnější hliníkové plechy. Skříň byla uložena velmi nízko, a tak ležela podlaha pouhých 72 cm nad temenem kolejnice. Střecha byla sendvičová a byly v ní umístěny brzdové odporníky. Vozy byly zpočátku bez nárazníků a běžných spřáhel, jen některé byly vybaveny zařízením na připojení nezvyklého jednonápravového vozíku na přepravu lyží. Délka Šípů byla 21,5 metru a hmotnost 33 tun. Ve 40. letech začaly být upravovány: byly dosazeny nárazníky, jednoduchý hák pro spojení s klasickými vozidly a upravena brzda. Délka se tak protáhla na 22,4 metru a hmotnost zvýšila na 38 tun. Rudý šíp pak mohl tahat i jeden velmi lehký přípojný vůz.

Z běžného provozu putovaly na výletní spoje pro turisty

Pojezd měl uspořádání Bo'2'. Dva motory s dutým hřídelem poskytovaly hodinový výkon 404 kW a trvalý 315 kW. Vozy disponovaly jen jedním sběračem, který byl umístěn nad běžným podvozkem. Zde byl pod kapotou umístěn také transformátor o výkonu 210 kVA. V brzdění byla využívána elektrická odporová brzda s 11 stupni, přičemž od devátého stupně se automaticky aktivovala také pneumatická brzda s účinkem na všechna kola. Maximální rychlost byla 125 km/h. Motorové vozy byly poháněny jedním šestiválcovým čtyřtaktním motorem o výkonu 215 kW při 1 200 otáčkách za minutu. Motor byl uložen přímo na prodlouženém podvozku s délkou 3,2 metru. Kapacita vozů byla 70 míst k sezení ve 3. třídě, ovšem na pohodlných, kůží čalouněných sedačkách, a 30 míst k stání. Po válce se označení změnilo na 2. třídu.

Rudé šípy byly původně určeny k provozu na málo vytížených rychlíkových spojích a jako přípojné vlaky z vedlejších tratí. Unikátní bylo ve 30. letech jejich jednomužné obsazení. Strojvedoucí byl už tenkrát zároveň průvodčím. Atraktivní vzhled a komfort nových vozů přinesly okamžitý úspěch. Lidé tyto spoje vyhledávali a nezřídka upravovali plán svých cest tak, aby jimi mohli cestovat. To ale brzy znamenalo jejich přetížení a nutnou náhradu kapacitnějšími soupravami. 

Rudé šípy proto začaly dostávat nové úkoly. Staly se z nich výletní a zájezdové vozy, dnes bychom řekli charterové vlaky. Provoz ukončily na konci 60. let a některé z nich byly odprodány soukromým společnostem. Jeden z vozů byl umístěn do dopravního muzea v Luzernu a další (v 50. letech o 2,5 metru prodloužený a upravený na komfortní vůz 1. třídy s 60 místy) je dodnes provozován jako nostalgický u SBB Historic.     

Demonstrace švýcarské vyspělosti

Zemská výstava v roce 1939 inspirovala výrobce k postavení dalšího, tentokrát dvoudílného Rudého šípu (Roter Doppelpfeil) jako výletního vlaku s délkou 46,2 metru, hmotností 93 tun a čtyřmi motory s celkovým výkonem 835 kW. Uspořádání náprav bylo 2'Bo'+ Bo'2'. Mělo jít o ukázku vyspělosti švýcarského průmyslu, čemuž odpovídalo zvolené řešení. Maximální rychlost byla stanovena na 150 km/h, i když ji v alpské zemi nemohl využít. V provozu tak dosahoval rychlosti jen kolem 100 km/h. Interiér byl řešen s 28 „čtyřkami“ s kapacitou 112 cestujících a jídla a nápoje bylo možné připravovat v baru a v malé kuchyňce u přechodu mezi vozy. V roce 1946 jej švýcarská vláda poskytla k dispozici britskému premiéru Winstonu Churchillovi. Díky tomu se pro tento výjimečný vlak vžila přezdívka Churchillův šíp (Churchill Pfeil) nebo také Rudý dvojitý šíp „Churchill“ (Roter Doppelpfeil „Churchill“). Vůz dosloužil na konci 70. let. V dalších dvou desetiletích změnil majitele, až byl v polovině 90. let rekonstruován pro cestovní kancelář Mittelthurgaubahn. Po krachu této firmy převzaly Churchillův šíp SBB, které jej používají pro výletní a zájezdové vlaky a letos zorganizovaly oslavy jeho 75. narozenin.        

Do skupiny motorových vozů Roter Pfeil počítají odborníci ještě další elektrické vozy a jednotky bez typického nosu. Jsou jimi vůz Ce 2/4 z roku 1938 známý jako Jurapfeil a dvě původně třívozové jednotky Re 8/12 přezdívané jako Tatzelwurm, což je označení pro alpskou pohádkovou příšeru. Na začátku 50. let pak byly vyrobeny ještě dvě další dvoudílné turistické jednotky Roter Doppelpfeil. I jim však chyběl onen typický dlouhý nízký nos.