Děčín a Podmokly: vzestup a pád jednoho dvojměstí

Dvacáté století znamenalo pro dvojměstí ležící v jižní části Českého Švýcarska velkou změnu, která jedno město potlačila a druhé ještě více zviditelnila. Dnes už jsou pro veřejnost obě sídla automaticky spojená v jeden celek. Pomalu upadá v zapomnění, že v polovině minulého století bylo vše jinak. 

Řeka si tudy razí cestu z Čech skalními kaňony k severu Evropy. A v těchto místech už před 10. stoletím žil slovanský kmen Děčanů, který si na pravém skalnatém výběžku nad řekou postavil dřevěný hrad, který později čeští králové přestavěli na kamenný. Již v roce 1128 stál tedy nad soutokem Labe s Ploučnicí původně románský hrad Přemyslovců, v roce 1573 přeměněný na renesanční sídlo pevnostního charakteru, pod nímž se rozkládalo město. Úpadek města nastal po bitvě na Bílé hoře, kdy se jeho pány stali tyrolští Thunové. Obranná funkce města, kterému se říkalo Děčín, zanikla po roce 1779, kdy byla postavena nová pevnost Terezín. Na konci 18. století byl hrad přestavěn do současné podoby. Od 30. let 20. století sloužil objekt šedesát let jako zámecká kasárna a dnes je přístupný veřejnosti.

Na levém břehu řeky Labe se traduje zpráva z roku 1407 o Podmoklech, jejichž rozmach se dostavil s rozvojem průmyslu v 19. století. Císař František Josef I. vyhověl žádosti Podmokelských a k 10. 6. 1901 je povýšil na město. Důležitý mezník pro Podmokly bylo zahájení provozu na železniční trati z Prahy do Drážďan roku 1851, na což navazovalo zřizování průmyslových závodů, dalších tratí (do Varnsdorfu a Duchcova), zvyšování počtu obyvatel i stavby honosných měšťanských domů. Podmokelští si jako protiváhu děčínského zámku postavili roku 1905 na vyšším kopci, Pastýřské stěně, výletní restauraci napodobující středověký hrad.

Místo tramvaje autobus

20. století přivítala obě města s poměrně stejným počtem obyvatel: v Děčíně i Podmoklech žilo kolem 10 000 lidí. Propojoval je řetězový most císařovny Alžběty, jehož dřevěné části byly v roce 1915 poškozeny požárem z jisker komínu podplouvajícího parníku. Mezi městy panoval čilý ruch a bylo potřeba dopravovat osoby z jednoho břehu Labe na druhý. Záměr postavit tramvajovou linku se sice neuskutečnil (zejména pro nevyhovující parametry řetězového mostu), již zanedlouho se však objevil tehdy zcela nový dopravní systém automobil-omnibus, tedy zkráceně autobus. Druhá polovina srpna roku 1906 se zapsala nejen pro dvojměstí zlatým písmem, protože zde byla uvedena do provozu poprvé hromadná autobusová přeprava v naší zemi. Dva německé autobusy pro 16 cestujících jezdily na lince spojující děčínské a podmokelské nádraží. Provozovatelem byl obchodník F. Leinweber. Po vypuknutí 1. světové války, když Leinweber narukoval, byly autobusy zabaveny. Stalo se tak 1. 10. 1914 a tím také autobusová doprava skončila. Obnovena byla až v roce 1923.

Po vzniku Československa tady převládal německý živel a tak mnohé nápisy byly dvojjazyčné. Česky Děčín znamenalo německy Tetschen a Podmokly byly Bodenbach. Obě města rostla jak počtem obyvatel, tak i po stavební stránce. Fungovalo zde několik přívozů a roku 1933 byl řetězový most nahrazen mostem ocelovým. Byla to doba i rozkvětu paroplavby na Vltavě a Labi, kdy měla velký rozsah místních i dálkových lodních linek a hlavní zdejší přístav nesl název Podmokly-Děčín, který byl paroloděmi spojen s Prahou. Počátkem 20. století se rozvinul hlavně strojírenský, chemický a hutní průmysl a místo vzkvétání dvojměstí se ve 30. letech němečtí fašisté snažili rozněcovat národnostní třenice s cílem rozbít republiku. V roce 1938 měly Podmokly 22 658 obyvatel (z toho bylo 17 404 Němců) a Děčín 12 855 obyvatel (z toho 9 944 Němců). Město na levém břehu Labe tak bylo téměř jednou tak velké než to na břehu pravém a také v něm panoval daleko čilejší ruch společenský i ten průmyslový. Nacisté do dvojměstí vstoupili 3. 10. 1938 a ovládali ho šest let. Po začátku války se většina Čechů odsunula z měst do vnitrozemí, ale klesající počet obyvatel doplnili zase přistěhovalci z  Německa. 

Němci obě města spojili

Během 2. světové války, když nad městy vládla německá správa, bylo rozhodnuto o spojení obou měst a spolu se Starým Městem utvořily jedno město Bodenbach-Tetschen, které se po válce rozrostlo o řadu dalších obcí.

Od 1. 10 1942 tak vzniklo nové město mnoha tváří. Název byl ovšem dost dlouhý, ale žádná ze stran nechtěla název jednoslovný, protože se nikdo nemohl shodnout na jednotném jménu. Děčínští prosazovali svůj název už z hlediska historického, podmokelští zase svůj, protože Podmokly byly větší a z hlediska průmyslu i dopravy známější. A tak na několik let neslo dvojměstí, kde žilo přes 50 000 obyvatel, název dvouslovný.

Základním předpokladem rozvoje dvojměstí a významným mezníkem jeho dějin bylo osvobození sovětskou Rudou armádou od fašistické okupace roku 1945. Po válce se už jednotné město stále nazývalo dvouslovně. Němci psali Bodenbach-Tetschen, Češi začali psát zase Děčín-Podmokly. Čechů zde přibývalo, naopak Němců ubývalo jejich vystěhováváním. Počty obyvatel na obou stranách Labe tu koncem let čtyřicátých klesaly. V roce 1948 se začal používat pro město jednoslovný název. Můžeme se domnívat, že rozhodl kratší název a zároveň ten, který začínal písmenem podle abecedy dřívějším – tedy Děčín. Jisté je, že menší pohltil většího. To mnozí v Podmoklech nemohli přenést přes srdce a jako sídlo své adresy stále uváděli Podmokly. Rok 1948 byl tak zánikem jména pro kdysi prosperující samostatné město, ze kterého se stala pouhá čtvrť Děčína.

Poválečná éra trolejbusů

V roce 1949 tu začala stavba trolejbusových tratí a 6. 1. 1950 se Děčín mohl pochlubit novým veřejným dopravním prostředkem. To vyjelo do ulic města pět francouzských trolejbusů, které byly postupem času nahrazovány vozidly Škoda. Tratí i vozidel přibývalo a trolejbusy se staly páteří městské dopravy až do roku 1973.

V září roku 1976 tady operovala zvláštní armáda – vojenský útvar č. 2479 z Pohořelic při „Akci Děčín“. Jednalo se o železniční vojsko, které zde vyměnilo monumentální ocelové přemostění Labe a Ploučnice z roku 1896, které už nevyhovovalo malou únosností a úzkým průjezdným profilem požadavkům železniční přepravy. Motory vyprošťovacích tanků naší armády tehdy hučely pod okny děčínského zámku a davy lidí se koukaly z nábřeží na souhru železničního vojska při shazování staré konstrukce a nasouvání nové.

Železnice v Děčíně byla během 20. století obnovována a modernizována, ale ekologická trolejbusová doprava v nejníže položeném našem městě (132  m nad mořem) byla zlikvidována a zbylá provozuschopná vozidla zamířila do Teplic. Stalo se tak 14. 12. 1973 nejen kvůli nedostatku investic a existenci jediného silničního mostu přes Labe, z čehož plynulo přetížení komunikací, ale také díky levné neekologické motorové naftě. Trolejbusy přesto však představují nejpokrokovější období historie zdejší městské dopravy. Obyvatelé Děčína na ně dnes pomalu zapomínají, tak jako se zapomíná, že existovalo větší město než Děčín a to s názvem Podmokly.

Patrioti Podmokel mohou ale být hrdí nejen proto, že existoval osobní kolesový parník se jménem Podmokly, jenž dělal městu do roku 1952 reklamu na trati Ústí n. L. – Hřensko, kdy byl přejmenován na Dr. Miroslav Tyrš (nejznámější děčínský rodák a zakladatel Sokola), ale také proto, že hlavní děčínské nádraží i děčínský magistrát leží na území Podmokel.

Dnes žije v děčínsko-podmokelské aglomeraci něco přes 54 000 obyvatel. Znak současného Děčína je znakem kdysi samostatného pravobřežního města a připomíná doby, kdy se ještě labské vody hemžily rybami, protože na něm český lev drží rybu – parmu. Podmokly měly kdysi vlastní znak, v němž byla i lodní kotva.