Balkánský vlak by oslavil 100 let života

Poprvé vyjel 15. ledna roku 1916 a až do poloviny října 1918 dvě z jeho ramen vedly i přes české země. Na našem území se jednalo o vůbec první spoj, který dostal jméno.  Letos tedy uplynulo od jeho premiérové cesty rovných sto let.

Válečný pohrobek Orient expresu

Odmyslíme-li si příslušnou dávku propagandy, musela to být významná událost. Když 15. ledna 1916 první Balkanzug směrem na jihovýchod projížděl Drážďany, prodalo se těžko uvěřitelných 1 500 vstupenek na nástupiště. Z Drážďan také pochází jedna z nejznámějších fotografií tohoto dálkového spoje, který se za dva a půl roku života, navíc za války, zrovna moc často nefotografoval. Jakýsi válečný pohrobek Orient expresu jezdil dvakrát týdně, částečně využíval luxusních vozů CIWL. Určen byl především pro vojáky mířící z dovolené a zpět, ale i pro civilisty. Jízdenky si bylo nutno předem rezervovat. Vedle politiků, diplomatů, důstojníků a obchodníků, v něm nechyběli ani špioni a dobrodruzi a svezli se jím i vrcholní státníci. Hned v lednu 1916 například pruský císař Vilém II. jedoucí na prohlídku nového mostu přes Sávu u Semlinu, jenž projel přes Niš až do Makedonie. Například cesta z Mnichova do Istanbulu trvala podle prvního jízdního řádu 67 hodin a 20 minut. Balkanzug ze Štrasburku vyjížděl vždy ve středu a v sobotu okolo půl druhé v noci, z Berlína stačilo vyrazit v 7:20, týž den večer se přepojily vozy ve Vídni, respektive Galantě, další den ráno byli pasažéři v Bělehradě, večer v Sofii a za další den brzdy vlaku skřípěly na instanbulském nádraží Sirkeci. Odsud se Balkanzug vracel v sobotu a úterý okolo 15. hodiny, aby do Berlína dospěl v úterý a pátek těsně před půlnocí.

Trasa vlaku měla tři ramena

Trasa se skládala ze tří křídel. První vycházelo z Anhaltského nádraží v Berlíně a přes Drážďany vedlo do Čech. Z Prostředního Žlebu zamířilo na Severozápadní dráhu, po ní přes Děčín východ, Kolín a Jihlavu dorazilo na vídeňské severní nádraží. Sem mířila i dvě výchozí ze Štrasburku, spojující Karlsruhe, Stuttgart a Mnichov a dál po západní dráze dorazivší přes Wien West opět na Wien Nord. Tady se obě ramena po dvacáté hodině večer spojovala a vedla dál společně přes Gänserndorf a Marchegg do slovenské Galanty, jakéhosi centrálního bodu Balkanzugu. V Galantě se připojoval díl třetí opět z Berlína jedoucí přes dnešní Wroclaw a Bohumín a dál po „Ferdinandce“. Z Galanty vlak pokračoval přes Budapešť, Bělehrad, Sofii až do tehdejší Konstantinopole (od roku 1930 Istanbulu).

V průběhu let se trasy spoje několikrát změnily – v roce 1917 odpadl například úsek Štrasburk – Mnichov. Nakolik byly trasy vlaku zvláště na Balkáně exotické, se skoro vymyká představivosti. Málokdo třeba ví, že Balkanzug supěl třeba na dnes vysloveně lokální trati přes Stařeč, Moravské Budějovice a Olbramkostel do Znojma. A to v čele s takovými elitními stroji, jakými byly řady 106, 209, 429, 110, 910 nebo v případě vyšší zátěže (toto křídlo mohlo mít až 10 vozů) dokonce Hrbouni řady 310 rakouských státních drah. Když jej do Děčína východu vozily vídeňské 110 nebo 310, šlo o vůbec nejdelší vozební rameno v historii rakouských státních drah v rámci celé monarchie.

Nehody se mu nevyhýbaly

Vlakům se při tak extrémně dlouhé trase nevyhnula zpoždění ani početné mimořádné události. Ta nejtragičtější z nich se stala 11. listopadu roku 1916 mezi stanicemi Rahmsdorf a Wilhelmshagen u Berlína, kde vlak v rychlosti 80 km/h smetl skupinu mladých dělnic ze Slezska pracujících na údržbě svršku. Celkem 19 jich bylo usmrceno.

První světová válka naštěstí po krvavých čtyřech letech dospěla ke svému konci. Dne 6. října 1918 vyjel naposledy Balkanzug z Konstantinopole, poslední protisměrný vlak 11. října odjel z Berlína, dojel pouze do Niše, odkud se 15. října vrátil zpět. S koncem války dojezdil i Balkánský vlak, aby jej zanedlouho opět nahradily spoje pro mírové doby. Vrátil se také Orient expres a od 15. 5. 1930 křižovaly republiku i luxusní vlaky 147/148 jezdící přes Prahu, které měly rovněž přímé vozy do Istanbulu. Ale to už je zas jiný příběh.