Zakládající člen dispečerského týmu kombinuje práci s během

Po maturitě na strojnické průmyslovce v Hradci Králové nastoupil v roce 1989 do tehdejšího Lokomotivního depa Praha-střed jako kandidát na funkci strojvedoucího a vzápětí odešel „bránit vlast“ v rámci základní vojenské služby. Po vojně se sice do domovského depa vrátil, ale protože v porevoluční době klesal zájem o strojvedoucí, a navíc se rušila i místa pomocníků strojvedoucích, podal žádost o přeložení a absolvoval půlroční kurz na výpravčího. V této funkci setrval až do roku 2000, kdy s „červenou čepicí“ vystřídal celou řadu stanic od Hořic v Podkrkonoší až po Záboří nad Labem.

Pak se jeho kariéra stočila jiným směrem a začal pracovat na tehdejším Obchodně-provozní ředitelství ČD v Pardubicích jako odborná síla na přípravě jízdního řádu a výlukových opatření. Martin Kubín se později stal jedním ze zakládajících členů dispečerského týmu Českých drah, jenž vznikal na přelomu let 2005 a 2006. Na otázku, zda to nebyl moc velký krok do neznáma, odpovídá, že na dráze pracoval na různých pozicích a nikdy se nebál změn. Ty považuje za velkou výzvu, jak poznat něco nového. „O myšlence na zřízení dispečinku osobní dopravy Českých drah jsem se dozvěděl od královéhradeckého regionálního obchodního ředitele Romana Moravčíka a velice mě to zaujalo. Neváhal jsem a okamžitě kontaktoval dnešního šéfdispečera Lukáše Zástěru, a tím začalo mé působení na dispečinku. I po těch dlouhých letech vzpomínám na úplně první směnu 2. ledna 2006, kdy byl dispečink naší osobní dopravy spuštěn. Na to se nedá jen tak zapomenout,“ vzpomíná na ten den s úsměvem.

První železničář v rodině

Síťový dispečer Martin Kubín je jediným, kdo z jeho rodiny pracuje přímo v železničním provozu. Martinův táta sice působil jako stavební inženýr u Státního ústavu dopravního projektování (SUDOP) a zabýval se projektovou činnost týkající se železnice, ale to byla jediná výjimka. „Asi jako každého kluka, tak i mě fascinoval železniční ruch a později jsem vyhledával každou chvilku, kdy jsem se mohl pohybovat na nádražích a v okolí tratí, kde jsem později fotografoval vlaky. Navíc jsem na základní škole chodil do klubu železničních modelářů a náš tehdejší vedoucí pracoval v Lokomotivním depu v Hradci Králové, kam nás občas brával na exkurzi. Právě v modelářském klubu jsem se utvrdil v tom, že chci pracovat na železnici,“ říká Kubín.

Jako jediný dispečer ČD si měl možnost aktivně vyzkoušet práci na regionálním i síťovém dispečinku. Dokonce si na rok „odskočil“ na Regionální centrum provozu v Hradci Králové, odkud se vrátil zpět na pražský dispečink, kde pracuje jako univerzální střídač pro všechny posty síťového dispečinku. Jde prý o velmi zajímavou činnost, nejvíce ho však baví práce na postu síťového dispečera, který má na starost lokomotivy ­a strojvedoucí. „Za celou dobu působení na síťovém dispečinku si nejvíc vzpomínám na dvě opravdu náročné směny. Sloužil jsem bohužel při obou tragických nehodách ve Studénce.

U první, kdy se zřítil most před vlakem spoje EC, jsem sice přišel až na noční směnu, která byla i tak hodně náročná, u druhé nehody při střetu Pendolina s kamionem jsem sloužil na denní.“

Protože Martin bydlí v Trutnově, a naopak pracuje v Praze, nabízí se otázka, jak se mu daří sladit práci se soukromým životem. „Nemyslím si, že by bylo až tak náročné zvládnout rodinný život v Trutnově a pracovní v Praze. Od začátku, co pracuji na dispečinku, mi bylo jasné, že se s rodinou do Prahy stěhovat nebudeme. Nikdy jsem vlastně nepracoval v místě bydliště a vždy jsem do práce dojížděl, takže jsem na to vlastně zvyklý. A díky turnusové práci trávím více času v Trutnově, než kdybych se vracel domů pouze na víkendy. Navíc moje žena pracuje na směny jako vlakvedoucí, takže máme jakési turnusové manželství, které nám vyhovuje,“ říká s úsměvem Kubín.

Sportuje od dětství

Martin od dětství rád sportuje a v rodném Hradci Králové chodil na základní školu se sportovním zaměřením. Běh ho bavil už na základce, ale intenzivněji se mu tehdy ještě nevěnoval. Mnohem více jezdil na kole, což mu vydrželo až do roku 2012, kdy se jeho ženě narodili kluci – dvojčata. „Od té chvíle bylo na sportovní aktivity méně času, a tak jsem se začal intenzivněji věnovat běhu, protože za kratší dobu, než třeba na kole, cítím ten příjemný pocit vyšťavení. Běh mě opravdu chytil a od roku 2014 jsem se začal i zúčastňovat amatérských běžeckých závodů a dnes už běhají a závodí i moji synové. Sám upřednostňuji běhy na dlouhých tratích, jelikož mojí silnější stránkou je vytrvalost než rychlost, a běhy do vzdálenosti půlmaratonu, tedy na 21,1 kilometru. Vzhledem k mému věku už na ty mladší vlčáky nemám,“ dodává skromně.

Nejlepšího umístění dosáhl v ultramaratonském závodu Krušné hory – long, kde ve smíšené dvojici doběhl na 7. místě. „Přes den mezi dvěma nočními směnami v Praze si vždycky rád vyběhnu, protože je to pro mě vítaná změna. Většinou trénuji v kopcovitém terénu na Trutnovsku, a tak výběh po rovinaté stezce z centra Prahy podél Vltavy přes Klecany do Řeže je příjemné zpestření. Mám už v Praze několik oblíbených běžeckých tras, ale tuto trasu preferuji, jelikož stezka vede v hezkém prostředí okolí řeky. I když je běh u mě sportem číslo jedna, tak se rád projedu i na velké koloběžce či si jdu v zimě zalyžovat, a baví mě i squash nebo tenis. Největší radost mám nicméně z toho, že se synové potatili a začali běhat také,“ říká na závěr Martin Kubín.